Setkání s dobrou čarodějkou

Uplynulo už hodně let, bylo léto a já jsem trávila svou dovolenou v jednom krásném městečku v někdejší SFRJ. Nejraději jsem si užívala plavání ve vodách Jadranu nebo se jen tak procházela starým městem, kde na mne ze všech stran dýchala historie a procházela se po staletími prochozené bílé mramorové dlažbě, která měla krásně ochozené tvary zvláště pak při vstupech do starých budov.

Než jsem toho dne stihla do jedné z nich vejít, zastavila mne na ulici pro mne dodnes a asi už i navždy neznámá žena (nebo možná anděl, nevím...), která šla přímo proti mně a delší dobu mne už z dálky pozorovala nebo snad spíše rentgenovala svým pronikavým pohledem. Chtěla se mi jen podívat do dlaně a nic za to nežádala.

Mou dlaň si položila do své a spíše než do dlaně se mi tenkrát dívala do očí a po krátké chvilce oboustranného mlčení mi sdělila, že mne prostě musela zastavit, že ze mě vyzařuje "lepota", do češtiny by se to dalo přeložit jako krása. Tenkrát mi během chvíle sdělila několik informací a já jen naslouchala a nezmohla se snad ani na slovo. Jedno z toho, co mne mělo potkat, bylo štěstí v podobě krásného člověka, kterého velmi brzy potkám a mnoho dalších věcí. Dodnes na tuto "čarodějku" nemůžu zapomenout.

Byla krásná, vypadala jako z nějaké reklamy nebo snu, měla dlouhé vlnité světlé vlasy a krásné a pronikavě zelené oči a musím konstatovat, že vše, co mi tenkrát jen tak na ulici řekla, věřte, nevěřte se mi přibližně do sedmi let vše naplnilo. Jen si ještě vzpomínám, že jsem tam tenkrát na ulici chvíli zůstala stát, jako bych tam byla přikována na místě a až po chvíli, co jsem "odmrzla" nebo jak ten stav nazvat, jsem se ještě za ní otočila, ale už jsem ji nikde nezahlédla. Musela jsem se tenkrát posadit na nejbližší lavičku, cítila jsem se slabá a štípnout se do ruky, jestli se mi to vše jen nezdálo...

Ten večer po návratu na hotel mne pozval jeho ředitel spolu s přáteli na slavnostní večeři a já se při ní seznámila se skvělým mužem, s kterým jsem strávila následujících krásných sedm let, než nás rozdělila jednoho dne náhle "vyšší moc". Maximálně se mi věnoval, hýčkal mne, hodně jsme toho spolu zažili, navštívili jsme spoustu krásných míst a nepamatuji se, že by mi někdy na nějaký můj návrh či přání řekl ne. Uměl mi číst snad i myšlenky, prostě byli jsme "naladěni na stejné frekvenci".

Byl usměvavý, vstřícný, vtipný, měl velké charisma, na každého si udělal čas a byl oblíbený jak mezi přáteli, tak i na pracovišti. Píšu a oči se mi lesknou. Stále mi chybí...