Slíbila jsem...

Již jsem napsala několik článků, ve kterých hlavní roli měla moje sestra. Také jsem jí to řekla, přičemž mi na to odpověděla, abych se také pochlubila já, se svým "hříchem", když tak ráda píši. S velkou chutí mi řekla: "No, jen taky napiš, jak ses ztratila babičce a tatínkovi na ploché dráze, - no!" - "To nenapíšeš, viď!!"

     Tak jsem jí slíbila, že to prostě na sebe "prásknu" a napíši vám, co jsem provedla, když mi bylo asi pět let.
     Plochá dráha. Závod, při kterém se až tají dech. Na závod v ploché dráze mě vzal tatínek s sebou, když mi bylo asi pět let, abych také něco viděla. Byla s námi ještě babička s dědečkem. Maminka však ne, ta zůstala doma, aby v klidu poklidila a připravila něco dobrého k jídlu. Jeli jsme autem, které si - sice starší pořídili tatínek s maminkou, ale jelikož jsme jinak bydleli v jednom domě, nebyl žádný problém s dopravou. Kdybych ovšem nebyla s nimi...-já.
     Konec závodu, spousta fanoušků radostně mávala vítězům, kteří měli na krku věnce, jak to při takových soutěžích bývá. Spousta fanoušků i diváků, kteří se přišli jen na závod podívat, aniž by měli ten tip na vítěze, se však odebrala ke stánku s občerstvením...., jinak tomu nebylo ani u nás..., dědeček neřídil, proto si chtěl dát ještě pivečko a tatínek cokoliv, aby zhasil žízeň. Pamatuji si, že to byl skutečně hrozný "mumraj". Všude spousta lidí, od stánků se táhly fronty.
     Točila jsem se tam jak princeznička, která neví co by... . Měla jsem hezké šatičky, střevíčky, ale také žízeň a o čaj z termosky jsem příliš nestála.
     Taková limonádka s bublinkami, to by bylo něco!
     Babička vyklepávala akorát deku, na které jsme seděli, ale svůj dohled nade mnou však neztratila, v momentě, kdy šel tatínek s dědečkem ke stánku s občerstvením, řekla mi, abych "jí pomohla" a držela tu deku za druhý konec. Pomohla jsem. Ovšem, jakmile babička deku začala skládat, schraňovat všechny ostatní věci do tašky, byla jsem na odchodu... Babička ve snaze moje rychlé nožičky "zastavit", na mě zvolala : "Kampak to jdeš, zůstaň tady, je tu moc lidí a ještě se ztratíš!" Odvětila jsem jí: "Ne, neztratím, já jdu támhle za taťkou a za dědou."
     Měla pravdu, jako vždy! Tatínek s dědečkem mi v tom davu lidí prostě zmizeli a já zůstala sama....
     Prostě sama...
     Neviděla jsem ani babičku, ani tatínka, ani dědečka. Opravdu si nepamatuji, kudy jsem se dostala ven z tohoto areálu. Najednou jsem prostě stála u silnice a kolem projíždělo moc hezké auto. Takové stříbrné. Dnes tomu říkáme metalíza. Jak jsem se však ohlížela všude kolem, toto auto zastavilo. Vystoupila z něj moc hezká paní, měla černé vlasy s ofinou, byla opravdu moc hezká, alespoň v mých dětských očích, moc hezky oblečená a moc hezky voněla, dodnes si ji vybavuji, vypadala podobně, jako Dagmar Patrasová. Jo, a měla krásné sluneční brýle, které si stáhla nad čelo. Vím, že to paní Patrasová nebyla, ani být nemohla, jelikož není mezi námi takový věkový rozdíl, to jen, abyste si tu paní dokázali představit.
      Ta hezká paní se mě zeptala, co dělám... tu... a... tam..., a kde mám rodiče. Tak jsem se jí prostě přiznala, že jsem chtěla za tatínkem, prostě na tu limonádu, a že jsem se ztratila. Paní se mě ještě zeptala, kde bydlím a na další.... , odhodlaná, že mě odveze domů - jej, k mamince!!!! Stačila se mě však zeptat, čím jsme přijeli ......,-a jaké má tatínek auto. Já jí odpověděla: "Tmavě modré..., a ještě s námi jela babička a dědeček." Paní se zeptala znovu: "No, a značku toho auta neznáš?" Odpověděla jsem, jak jsem nejlíp uměla: "No, tmavomodrý, no...ten..., -"moskviče"!!!!
     Vůbec jsem nemohla uvěřit! Ta hodná paní se jen tak otočila a povídá: "Hele, nejsou to oni- támhle jedou?" Ano, skutečně jeli. Zoufale mě hledali, nakonec se rozhodli, že se obrátí na policii.
     Tatínek zastavil. Poděkoval té paní, která byla tak hodná a ochotná se mnou vůbec komunikovat. Nevím, komu se ulevilo více, jestli mně a nebo tatínkovi, babičce a dědečkovi. Posadil mne do auta a jeli jsme domů. Uplynulo spoustu let, než se moje maminka dozvěděla, jak to tenkrát bylo.     

      Jestli se některá ze čtenářek najde v té krásné, černovlasé paní, která mi tenkrát tolik pomohla, - dodatečně moc a moc děkuji!