Sliby se mají plnit

Je krásný letní den,  přijely děti od sestry na prázdniny k tetičce.

Jak zabavit čtrnáctiletého ogara a dvanáctiletou děvčicu, aby se nenudili? Děcka jsou z města, v naší vesničce žádné kamarády nemají a tak jsme s dcerou (tehdy devatenáctiletou) vymýšlely všechno možné, aby se moc nenudili neřekli doma, že to byla u tety otrava.

Jeden den jsme si zajeli do krajského města. Nejvíce se jim líbilo, že jsme si dali oběd v restauraci, fascinovalo je, že si mohou sami objednat jídlo jako dospělí. Líbilo se jim, že cestujeme autobusem, z domu byli zvyklí, že se jezdí pouze autem, takže byla změna.

Večer jsme se šli projít po vesnici. Bylo až legrační, jak se Marek snažil gelovat si vlasy, aby vypadal k mé dceři Martě dospěle. Božence se líbilo, že může být venku i po deváté hodině.

Další den jsme si naplánovali pěší turistiku. Dala jsem jim pořádně zabrat, měli jsme sebou svačinu i pití, ovšem nejvíce jim chutnala voda z lesní studánky. Jen jsem se divila, že neohrnují nos. O každém místě jsem jim vyprávěla nějakou místní pověst, pouze jsem si neuvědomila, že půjdeme hlubokým lesem, nikde ani živáčka a já začala o místě, na které jsme mířili, že se tam před asi devadesáti lety stal zločin, kdy pytlák zastřelil hajného a do roka na stejném místě našli zastřeleného toho vraha.

Najednou se úplně změnila atmosféra, kolem nás jako by se les sevřel a naskočila mi husí kůže, Boženka začala plakat, že se chce vrátit, dalo mi dost přesvědčování, že jsme již daleko a tam si uděláme přestávku a domů se vrátíme přes největší kopec v okolí. Sama jsem byla ráda, že jsme z lesa vyšli na prosluněné místo zvané „Slovákův  obrázek“, kde byl dřevěný stůl a lavice. Udělali jsme přestávku, pojedli, návrat domů již byl klidný.

Večer jsme si na dvoře udělali ohýnek, na obyčejných prutech si opekli špekáčky, dcera hrála na akordeon a dlouho jsme nadšeně zpívali, až jsem žasla, kolik lidových písniček děcka znají. Krásně si to notovali, až se k nám začali přidávat sousedé. Byl to moc hezký večer.

Potom jsem jim slíbila, že si vezmeme auto a pojedeme na celodenní výlet, jenže musíme brzy ráno vyrazit, aby nám aspoň zpočátku nebylo tak horko.

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy, tušila jsem, že dostanu ty své ženské věci, ale věřila jsem, že snad až zítra.

Plán cesty byl jasný: hrad Buchlov, pěšky do kaple Barborka, potom oběd v Buchlovicích, prohlídka zámku a zahrady a zakončením výletu bude koupání na Smraďavce.

Jelo se nám krásně, hrad se dětem líbil, Markovi imponovalo, že jsem je zavedla do galerie, kde právě začínala vernisáž známého sochaře. Paní majitelka, moje známá, nás před všemi hosty přivítala a osobně představila vzácnému hostu. Marek má výtvarný talent a tak mu velmi lichotilo, že se s ním pan malíř baví jako se sobě rovným.

Při procházce na Barborku sice děti trochu brblaly, ale nakonec se jim tam velmi líbilo. Poznaly další kousek historie.

Problém nastal již při odchodu z Buchtova, to jsem již věděla, že se nebudu moci koupat. Vysvětlujte tento problém puberťákovi. Protahovala jsem oběd, dovolila jsem jim, aby si objednali poháry, dala jsem si kávu.

Zámek v Buchlovicích se jim taky líbil. Zvolila jsem nejdelší okruh zámeckou zahradou, podívali jsme se do zahradnictví. Děti začínaly být utahané a Marek začal pobízet k cestě na Smrďavku.

Snažila jsem se vymlouvat, že je již dost hodin, cesta domů dlouhá, ale Marek byl neústupný: „Ale slíbilas nám to a já se tak těším.“

Chvíli jsem špitala s dcerou a přece jen jsem Markovi kostrbatě vysvětlila, proč se nemohu koupat. Trochu mi bylo trapně, ale pochopil.

„Tak to nemá cenu, když ty nemůžeš,“ řekl, ale byl hodně zklamaný. Zaimprovizovala jsem - stavili jsme se u mého kamaráda, uměleckého keramika. Ten děti povodil po dílně, vysvětlil postup při výrobě, mohly si vyzkoušet něco vytočit na kruhu...  A výlet byl zachráněn.

Při cestě domů jsem slíbila, že příště si na Smrďavku určitě zajedeme…

Slib jsem již ale nesplnila, Marek již na další prázdniny nepřijel, jezdí motokrosové závody, hraje tenis, má úplně jiné zájmy.

Dcera si našla přítele a s Boženkou jsme si další prázdniny dělaly jiný program. Chodila se mnou do práce, bavilo ji, že může zvedat telefony, zapisovat poštu a navíc milovala, že jsme si zašly na oběd, taky již začínala pokukovat po mladících.

Jen Marek při návštěvě si občas z legrace rýpne: „Tak co, této, kdy pojedeme na tu Smrďavku?“

A věříte, že já sama jsem tam vlastně nikdy nebyla?

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10