Smích jako očista duše

Úvaha o smíchu? Tak tomu se mohu snad jen zasmát. Ale stejně to neudělám. Poslední dobou mi do smíchu moc není, a proto, nezlobte se na mě, zkusím napsat něco o pláči. Vždyť ten ke smíchu patří, stejně jako noc ke dni, černá k bílé a tak dále.

 Zní to jako klišé, když se řekne, že muži nepláčou. Ale vskutku je to tak? Já odjakživa stojím za pravdou, tedy i teď musím říci, muži odpustí, že tato věta je lživá.

 Muži vždy představovali sílu a odolnost. Ženy v nich vidí bezpečí a oporu. Považují je za ty, kteří něžně setřou slzy z jejich tváří, přestože sami pláč neznají.  Ženy, přiznejme si, tato myšlenka je trochu naivní. Možná se najde muž, který zná pláč jen z vyprávění, což se může zdát ohromně statečné a fascinující, ale opravdu je to dobré?

 Srovnejme si tři muže. Pro přehlednost jim říkejme třeba Evžen, Felix a Petr. Evžen je psychicky silný a nikdy nepláče. Felix je citlivý a rozpláče ho, s prominutím, každá blbost. Petr je, řekněme, naprosto obyčejný muž. Teď to rozvedeme trochu podrobněji.

 Evžen, jak již bylo zmíněno, je velmi odolný vůči stresu, nátlaku okolí, špatným náladám. Dalo by se říci, že je lhostejný k situacím, které u člověka vyvolávají smutek.  Nepřipouští si dojetí, stesk.  Může se zdát, že je to dobré. Netrápí se, nesmutní. Ale doopravdy vůbec necítí. Nepocítil bolest, smůlu, nemůže tedy poznat ani radost, štěstí a krásu.  Nemůže si užívat příjemnosti běžného života a s nezájmem kráčí černobílým světem.

 Dále zde máme Felixe, jak již víme, velmi úzkostného. Má v sobě kus ženskosti. Dojímají ho věci, kterých si muž obvykle ani nevšimne. Od každé hádky, stresové situace i smutné zprávy (byť se nejedná o žádnou katastrofu) odchází se slzami. Ani tohle není dobré. Přestože s ženou dokáže dokonale soucítit, nemůže jí být dostatečnou oporou. Možná proto se více zaměřuje na muže…

  Třetím mužem je obyčejný Petr. Dokáže se smát radostným věcem, plakat při smutné zprávě. Dokáže s chladnou hlavou utěšit manželku, když jí umře otec, na druhou stranu ale opláče úmrtí svých rodičů nebo bolestný rozchod. Emocím dává dost prostoru, takže se pak cítí dobře a co víc, působí příjemně i na své okolí.

 V předchozích odstavcích jsem se pokusila vám přiblížit tři hlavní skupiny mužů, rozdělující se podle schopnosti rozeznávání vážnosti situace a propouštění emocí. Mohli jste si všimnout, že já jsem (v tomto případě) zastáncem zlaté střední cesty. Člověk, bez ohledu na pohlaví, by měl emocím dávat volný prostor. Nic v sobě nedržet a nedusit, neboť by to mohlo za nějaký čas vybouchnout jako časovaná bomba. Má-li muž chuť plakat, nechť nechá slzy volně téci. Uleví se mu a bude pak jistě milejší. Ale je třeba pamatovat, že se nic nemá přehánět.

 Nakonec bych snad dodala úryvek z knihy Prameny poznání od Patricie Tervin:

„Bolestným zlozvykem je také zdržování pláče, odsuzování pláče jako projevu slabosti.  Hrůza z pláče jako z tragedie, která pomine jen v okamžiku, kdy přestanou téci slzy. Pláč může být zneužíván k vydírání, to však není pravý pláč. Ten přichází spontánně. V míře, která odpovídá citlivosti jeho nositele. Je to poslední zdravý způsob čištění, odplavení nežádoucích přetlaků. Spolykaný, potlačený pláč v člověku zatvrdne, změní se ve zlobu a agresi.

 Dovolit si dojetí, nechat slzy volně téci.  Chápat svobodný pláč jako výraz důvěry vůči těm, v jejichž přítomnosti mohu plakat. Je to důkaz, že se cítím v bezpečí, proto se nemusím přetvařovat.

 Pláč nesmí být zneužíván, ale používán. Jsou okamžiky, kdy je zcela přirozený. Potom se člověk nemá balit do klubíčka a polykat ho. Je velmi léčivé, když se můžeme vyplakat otevřeně a dosyta.“

 Proto důvěřujte, plačte a čistěte tělo i duši.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10