Když vaří muž...

Můj tatínek byl šesté dítě ze sedmi dětí, takže jakmile trochu odrostl a sestry dávno odešly z domova, připadla mu povinnost se starat o domácnost, musel tedy i vařit, mimochodem velmi dobře.

Po letech, když se oženil, přistěhoval se k rodině manželky, kde všichni chodili do práce. On jediný chodil na směny a tak v týdnu, kdy měl odpolední šichtu, vzal naprosto samozřejmě, že kuchyni bude vládnout on a vůbec mu to nepřišlo ponižující, zvláště pak, když tchán by připálil i vodu na čaj, natož aby si něco sám ohřál.

Žili velmi spokojeně, ale domeček rodičů byl velmi malý. Jelikož plánovali s  manželkou do budoucna děti, rozhodli se postavit si hned poblíž vlastní rodinný domek. K tomu bylo třeba hrůza papírování, obíhání po úřadech a zde se dobře uplatnil tchán, který se vyznal a věděl, co je třeba zařídit. V tomto se mladí zcela spolehli na jeho zkušenosti. Fyzickou práci udělali, ale úředničina se stala doménou tchána, každý tedy dělal dle svých schopností.

Jednou z mnoha záležitostí bylo pochopitelně zajistit inženýra, který musel provést nákresy plánované stavby. Dojel do vesnice a konal za asistence starého pána, tedy mého budoucího dědečka, kterého jsem bohužel nepoznala a po skončení díla byl pozván na oběd.

Trochu se zdráhal, ale neodolal lákání: „Pane inženýre, pojďte, pochutnáte si, vaří zeťák a to je vždycky pochutnáníčko!“

Jenže co čert nechtěl, právě ten den se mladému podařilo připálit brambory, spěchal do práce a tak z toho udělal smetanovou kyselicu, pochopitelně se žádným hostem nepočítal, takže zůstal jako opařený, ale nepřiznal se a polévku nalil do talířů.

Děda hosta ještě pobízel: „Jen jezde, inženýre! Ta je dnes vynikající a ještě k tomu i hřibová." Oba jedli, až se jim dělali boule za ušima, nepoznali vůbec nic. Dovedete si představit, jak si táta oddechl, že dojedli a vděčně poděkovali za oběd.

Při návratu v noci z práce se ho máma ptala: „Prosím tě, co jsi to vlastně vařil dnes za polévku, mělo to nějakou divnou chuť a prý jsi to dal k obědu i tomu inženýrovi.“

Zkroušeně se manželce přiznal, jaká se mu stala nehoda, protože byl zvyklý dělat tolik věcí naraz, takže postavil brambory, šel vyčistit králíkům a zapomněl, že má na plotně hrnec. „Už bylo tolik hodin, že bych nestihl autobus do práce, tak jsem chtěl zachránit co je dalo, copak mi napadlo, že otec přivede toho člověka na jídlo.“

Smáli se tomu pořádně. „Nic si z toho nedělej, zas tak špatné to nebylo, jen jsme s mámou přemýšlely s čím jsi v tom vaření zase experimentoval.“

Až mnohem později se přiznal, že to vůbec nebyla hřibová kyselica, ale připálené zemáky.

Od té doby tatínek vlastně vařil celé roky i když pochopitelně i maminka a babička ale jeho umění , přes všechnu snahu, nikdy nedosáhly. Dokázal v kuchyni pravé divy a nejvyhlášenější byl hlavně svými guláši, to za ním chodili lidé ze sousedství, pokud potřebovali uspořádat nějakou oslavu.

Dodnes lituji, že jsem se nikdy o vaření nezajímala, protože právě při přípravě gulášů, to byla doslova alchymie.

Místní hasiči, ostatně byl taky jejich členem, s ním automaticky počítali, že navaří na všechny akce, které pořádali,výroční schůze, hodové a končinové zábavy a mnozí hosté často říkávali, že jezdí ani ne na tu zábavu, ale právě onen tolik opěvovaný guláš.

V naší rodině mu ovšem nikdy nebyla odpárána ta „hřibová kyselica“! Stát se taková nehoda ženě, má z ostudy kabát, v případě vařícího muže je vše skvělé!!!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10