Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025 Velký roční horoskop na rok 2025Velký roční horoskop na rok 2025 Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Jarní prázdniny 2025 – termínyJarní prázdniny 2025 – termíny
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 05.02. 2025
Dnes má svátek Dobromila
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Smíření

21. 11. 2013 | Vaše příběhy

Vždy jsem byl sportovně založený a aktivní. Vychoval jsem s manželkou děti a těšil jsem se na důchod, který se blížil.

Vracel jsem se ten den z práce unavený a necítil jsem se dobře. Dokonce jsem zvracel. Zpocený jsem si v letním žáru zkracoval cestu přes trať…

„Pane Vyhnálek, probuďte se,“ slyším. Ležel jsem na posteli a po otevření očí se se mnou zatočil svět.

„Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“, chtělo se mi křičet. Místo toho jsem ze sebe vydal jen podivný skřek. „Musím domů,“ pokusil jsem se znovu o lidskou řeč. Dokázal jsem se posadit na posteli, ale čekal mě další šok. Přikrývka ležela na lůžku a byla neobvykle plochá. „Kde mám nohy?“

V následujících minutách mi sestřička vysvětlila, že jsem o nohy přišel. Zavolala lékaře, který mi řekl: „Měl jste infarkt. Zkolaboval jste v kolejišti ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak.“

smířeníDlouho jsem se smiřoval se situací.

„Chci umřít!“ vyslovil jsem své přání a myslel jsem ho vážně.

„To vám nedovolíme!“ řekla rázná staniční sestra, která vrazila do pokoje. „I bez nohou se dá klidně žít. Jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř!“ Rozkročila se a vypadala jako posedlá ďáblem.

„Vy nohy máte!“ křičel jsem.

„Mám. Ale mám doma syna, který je po mrtvici na plenách. Nemluví a přijímá stravu sondou. A přesto si života váží,“ řekla už o vlásek mírněji.

„Kolik mu je?“ zeptal jsem se.

„O dvacet let méně, než vám. Tak vidíte. Ani děti nemá.“

Zastyděl jsem se. Když jsem pak viděl zhroucenou ženu a děti, jak stojí u mé postele, přesto jsem si znovu přál zemřít. A od té doby ještě několikrát. Například ve chvíli, kdy mi má žena řekla mezi dveřmi „odcházím“. Díval jsem se do očí své bohyně. Mladší dceru měla v náruči, zatímco starší se snažila zůstat doma. Chytla Elišku za ruku, přitáhla ji k sobě, zcela neslyšně řekla: „Jdeme jinam,“ ještě jednou se otočila ke mně a na rozloučenou procedila: „Jaký by to byl život? S mrzákem?“ a odcházela. Cinkavý zvuk jejích lodiček a plácání dětských nožiček na chodbě utichlo. Byl jsem sám. Sám, na vozíku, bez nohou, s nemocným a nyní i zlomeným srdcem…

Musel jsem se naučit žít. Musel jsem si osvojit jak péči o domácnost, nakupování, zajišťování běžných potřeb, tak svou vlastní sebeobsluhu. Buď naučit, nebo zemřít. A tak jsem si zvolil život.

Šlo to pomalu a těžce. Pořídil jsem si domů internet, abych získal spojení se světem. A díky němu jsem pomalu nacházel nové přátele. Přátele, kterým nevadilo, že nemám nohy a jsem mrzák v invalidním důchodu.

„Jsi pro mě vším,“ říká mi má internetová kamarádka. Je o dvacet let mladší, než já, ale to nám nevadí. Umírá na rakovinu. Muž ji opustil, tak jako žena opustila mě. Do konce jí zbývá možná rok, možná půl. A možná jen měsíc. Asi se nikdy osobně neuvidíme, je z druhého konce republiky. Jsme ale v duchu spolu.

Ostatní přátele mám blíž. Nemám toho moc co nabídnout. Ale našel jsem přátele, kteří si rádi povídají. Přijdou, sednou si u mě, cítí se u mě dobře. Jsou jimi vdané paní, které muž týrá a ony hledají chvilku klidu, i svobodné mámy, které mi zajdou rády na nákup. Třeba jen za to, že jim opravím telefon, žehličku nebo další věci, v kterých se vyznám. Někteří po čase odejdou, víc jich ale zůstává. Zvykli jsme si a naučili jsme se mít rádi.

Často se zamýšlím, že mi můj úraz, má nemoc také hodně daly. Bez nich bych nepoznal skutečnou povahu své bývalé ženy. Možná by nám manželství vydrželo, možná by mě opustila časem kvůli jinému. Bez svého handicapu bych nepoznal, že jsou i lidé, kteří pomůžou, svěří se jen z pouhého lidství. A tak jsem se naučil přijmout i své postižení a jsem za ně vděčný…

Svehlava - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Článek je čtivý a zapůsobil, ale nemohu se smířit s bezohledností autorky, která si narychlo něco vymyslí, ani si to po sobě nepřečte a pod jménem Svéhlava rychle vloží, hlavně když dojme.
V prvním odstavci říká pan Vyhnálek, že s manželkou vychovali děti a těšil se na důchod. Když přišel o nohy, žena ho kvůli tomu opustila se dvěma malými dětmi.
Nelíbí se mi ani, jak staniční sestra povzbuzuje pacienta na příkladu svého syna, který je na plenách, nemluví, stravu přijímá sondou, a přesto si života váží.
Každý, kdo překonával těžkou chorobu, má tělesné postižení, nebo pečoval o někoho v podobně těžké životní situaci, potvrdí, že život není tak černobílý.
Aby toho citového vydírání nebylo málo, najde si pan Vyhnálek na internetu kamarádku, která UMÍRÁ NA RAKOVINU.
Že se autorka nestydí tak zneužívat citů! Splácá do článku tolik negativních situací a pocitů, že je to pro citlivější čtenáře na mrtvici.
Obrázek uživatelky
profil
Veľmi dojímavý článok. Smutný a zároveň krásny.
V živote človeka niekedy príde chvíľa, keď zo všetkého najviac túži odísť a navždy.
Ale potom si uvedomí, že by to bolo sebecké voči tým, ktorý ho potrebujú a majú radi.
Vždy je za čo zabojovať a zostať, aj keď je to ťažké.
Ale život sme dostali do daru len jeden a je naša povinnosť žiť ho najlepšie ako vieme.

Prajem ti veľa dobrých ľudí okolo seba a ako napísala Martinka, môžeš sa zapojiť do ktorejkoľvej diskusie aj na CHŽ, zdôveriť sa súkromkou, alebo len tak nezáväzne pokecať a prísť na iné myšlienky.
Neviem, či si v kontakte aspoň s deťmi, ale verím, že raz, keď dospejú si k sebe cestu nájdete.

Držím ti palce, aby si nikdy neoľutoval rozhodnutie zostať SmajlíkSmajlík.
Obrázek uživatelky
profil
Někde jsem četla, že to, zda manželé prožijí společně krásný život a jednou se budou v houpacích křeslech držet láskyplně za ruce, záleží nejvíc na tom, kolik těžkostí společně překonají.
Sice jsem nezažila tohle, ale určité nemalé těžkosti jsme s partnerem již prožili a musím říct, že ve stresu se opravdu ukazuje pravá povaha člověka. Přetvářet se můžeme dlouho, ale v hodně komplikované situaci je vždy člověk skutečně takový, jaký je. Dnes jsem naším trablům vděčná, že jsme se dokázali bezvadně poznat a víme, že spolu dokážeme nejednu potíž překonat.
Určitě, bez nohou to není jako s nohama, ale opravdu jsou na tom lidé hůře. Ze všech možných hendikepů je tenhle pořád ten lepší.
Před lety jsem dokonce zkoušela žít s mužem na vozíku po úrazu. Skončilo to, ale ne proto, že bych nechtěla já. Proto, že se on bál, že pro mě není dost dobrý. Já viděla jeho, on své nohy :-(
Takže žádné předsudky! Je pořád dost lidí, kteří Vás vidí, jako člověka! Ne, jako mrzáka!!
Obrázek uživatelky
profil
nejsem v této situaci, ale asi bych nezvládl
Obrázek uživatelky
profil
Mě článek velmi dojal, slzičky vytryskly. Jsme oba s manželem v důchodu, já bez rizika o život, on ještě bojuje s rakovinou. V lednu se dozvíme, jestli už není na vše pozdě.( Kdysi chtěl také odejít ode mě, rozvést se, nakonec to neudělal.)
Tolik se o něho bojím, až je to na škodu, a stále v sobě hledám dobrou náladu, normální povídání. Často se raději uchýlím sem, aby zůstal v klidu. Taky brouzdá ve virtuálním světě. Ale vše děláme spolu a pomáháme si navzájem.
Hodně mi to tady pomáhá. Má kamarádka mi řekla, nemůžeme si dovolit depresi. Po delším čase jsem pochopila hloubku myšlenky. Držte se.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles