Smíření

Vždy jsem byl sportovně založený a aktivní. Vychoval jsem s manželkou děti a těšil jsem se na důchod, který se blížil.

Vracel jsem se ten den z práce unavený a necítil jsem se dobře. Dokonce jsem zvracel. Zpocený jsem si v letním žáru zkracoval cestu přes trať…

„Pane Vyhnálek, probuďte se,“ slyším. Ležel jsem na posteli a po otevření očí se se mnou zatočil svět.

„Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“, chtělo se mi křičet. Místo toho jsem ze sebe vydal jen podivný skřek. „Musím domů,“ pokusil jsem se znovu o lidskou řeč. Dokázal jsem se posadit na posteli, ale čekal mě další šok. Přikrývka ležela na lůžku a byla neobvykle plochá. „Kde mám nohy?“

V následujících minutách mi sestřička vysvětlila, že jsem o nohy přišel. Zavolala lékaře, který mi řekl: „Měl jste infarkt. Zkolaboval jste v kolejišti ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak.“

Dlouho jsem se smiřoval se situací.

„Chci umřít!“ vyslovil jsem své přání a myslel jsem ho vážně.

„To vám nedovolíme!“ řekla rázná staniční sestra, která vrazila do pokoje. „I bez nohou se dá klidně žít. Jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř!“ Rozkročila se a vypadala jako posedlá ďáblem.

„Vy nohy máte!“ křičel jsem.

„Mám. Ale mám doma syna, který je po mrtvici na plenách. Nemluví a přijímá stravu sondou. A přesto si života váží,“ řekla už o vlásek mírněji.

„Kolik mu je?“ zeptal jsem se.

„O dvacet let méně, než vám. Tak vidíte. Ani děti nemá.“

Zastyděl jsem se. Když jsem pak viděl zhroucenou ženu a děti, jak stojí u mé postele, přesto jsem si znovu přál zemřít. A od té doby ještě několikrát. Například ve chvíli, kdy mi má žena řekla mezi dveřmi „odcházím“. Díval jsem se do očí své bohyně. Mladší dceru měla v náruči, zatímco starší se snažila zůstat doma. Chytla Elišku za ruku, přitáhla ji k sobě, zcela neslyšně řekla: „Jdeme jinam,“ ještě jednou se otočila ke mně a na rozloučenou procedila: „Jaký by to byl život? S mrzákem?“ a odcházela. Cinkavý zvuk jejích lodiček a plácání dětských nožiček na chodbě utichlo. Byl jsem sám. Sám, na vozíku, bez nohou, s nemocným a nyní i zlomeným srdcem…

Musel jsem se naučit žít. Musel jsem si osvojit jak péči o domácnost, nakupování, zajišťování běžných potřeb, tak svou vlastní sebeobsluhu. Buď naučit, nebo zemřít. A tak jsem si zvolil život.

Šlo to pomalu a těžce. Pořídil jsem si domů internet, abych získal spojení se světem. A díky němu jsem pomalu nacházel nové přátele. Přátele, kterým nevadilo, že nemám nohy a jsem mrzák v invalidním důchodu.

„Jsi pro mě vším,“ říká mi má internetová kamarádka. Je o dvacet let mladší, než já, ale to nám nevadí. Umírá na rakovinu. Muž ji opustil, tak jako žena opustila mě. Do konce jí zbývá možná rok, možná půl. A možná jen měsíc. Asi se nikdy osobně neuvidíme, je z druhého konce republiky. Jsme ale v duchu spolu.

Ostatní přátele mám blíž. Nemám toho moc co nabídnout. Ale našel jsem přátele, kteří si rádi povídají. Přijdou, sednou si u mě, cítí se u mě dobře. Jsou jimi vdané paní, které muž týrá a ony hledají chvilku klidu, i svobodné mámy, které mi zajdou rády na nákup. Třeba jen za to, že jim opravím telefon, žehličku nebo další věci, v kterých se vyznám. Někteří po čase odejdou, víc jich ale zůstává. Zvykli jsme si a naučili jsme se mít rádi.

Často se zamýšlím, že mi můj úraz, má nemoc také hodně daly. Bez nich bych nepoznal skutečnou povahu své bývalé ženy. Možná by nám manželství vydrželo, možná by mě opustila časem kvůli jinému. Bez svého handicapu bych nepoznal, že jsou i lidé, kteří pomůžou, svěří se jen z pouhého lidství. A tak jsem se naučil přijmout i své postižení a jsem za ně vděčný…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10