Špindlerovka

Psal se rok 1975. Manžel obdržel v závodě, kde byl zaměstnán, 14-ti denní poukazy pro celou rodinu do chaty Špindlerovka v Krkonoších. Nástup byl v neděli, v den, kdy končila v Praze 5. celostátní spartakiáda. Jelikož naše 13-ti letá dcera musela na této spartakiádě cvičit za starší žákyně, poslali jsme na Špindlerovku dopis s omluvou, že přijedeme až na večeři.

Neděle byla jako malovaná. Do Prahy jsme přijeli odpoledne autem spolu s naším sedmiletým synem.

Ve škole, kde byly dívky ubytovány, jsme se dozvěděli, že starší žákyně již přecvičily a každou chvilku se vrátí ze Strahova na ubytovnu. Čekali jsme -16 hod.,17 hod., 18 hod. a děvčata nikde. Přijeli i další rodiče dívek, telefonovali jsme na Strahov, ale nic jsme nezjistili. Navíc začalo pršet. 19 hodin – konečně vyběhla děvčata z tramvaje. Cvičily prý závěrečný obraz s vojáky. Snědli jsme vše, co jsme vezli s sebou a vyrazili směr Krkonoše.

Měli jsme radost, že jsme všichni opět pohromadě a těšili se na nastávající dovolenou.

Ale to jsme netušili, co nás cestou čeká. Nejprve jsme se nemohli dostat ven z Prahy. Všude byly zátarasy kvůli spartakiádnímu průvodu, který ráno procházel Prahou. Teprve ve 20.15 hod.se nám podařilo Prahu opustit. Cesta probíhala, až na několik objížděk a hlad dětí, celkem dobře. Stále jsme doufali, že se najíme na Špindlerovce, ale kde ta byla.

Do Špindlerova Mlýna jsme dorazili ve 23 hod. Lilo jako z konve, mlha, nikde ani živáčka. Po nějaké době jsme potkali chodce, který nám ukázal cestu s tím, že pojedeme ještě asi 6 km. Když jsme ujeli asi polovinu cesty, nebylo pro velkou mlhu nic vidět. Vystoupila jsem a šla před autem, abych manželovi ukazovala směr. Tu se přede mnou objevil sloup a na něm nápis Polska rzespospolita ĺudova. Manžel rychle vycouval. Měli jsme strach, co se stane, když jsme narušili státní hranici. Zatím se nic nedělo, tak jsem pokračovala dále jako předvoj před autem. Tu jsem před sebou uviděla světýlko, jako v pohádce O perníkové chaloupce.

Doběhla jsem k budově a….byli jsme u polských kasáren. Zde nám službu konající voják ukázal cestu ke Špindlerovce. Musím podotknout, že už o nás polští vojáci věděli. Byla již jedna hodina po půlnoci. Špindlerovka byla zavřena, nemohli jsme se tam dostat.

Teprve po dvaceti minutách přišel vrátný. Už prý nás nečekali. Jídlo nikde, pokoj nepřipravený. Prosili jsme ho alespoň o kousek chleba pro děti. Přinesl pár piškotů a vodu. Vyspali jsme se na provizorních lůžkách. Ráno nás přivítalo sluníčkem a překrásným pohledem na okolní hory. Celých 14 dnů bylo skvělé počasí, jídlo výborné, obsluha super a společnost bezvadná.

V životě se nám vydařily všechny dovolené až na dvě, které nám celé propršely. Ale i to se stává!

Macizaj – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete