Splněný sen

Tak se mi splnil sen, o kterém jsem nikdy nedoufala, že by se mi mohl někdy splnit.

Narodila jsem se v Olomouci, kde jsem žila do svých čtyřiceti pěti let. Žila bych tam nadále, ale katastrofická povodeň v roce 1997 a do toho maminčina smrt mne z Olomouce prakticky vyhnaly do Prahy. Celé své dětství a mladá léta jsem ale poslouchala příběhy o mládí mého dědečka Jana Kohouta, po němž mám křestní jméno, jak žil ve mlýně se svými sourozenci, jak se proháněl v křivoklátských lesích, v nichž rostlo vždycky moře hub, zatímco na Olomoucku prakticky jen pár babek. Na co na všechno si tehdy v okolí mlýna hráli, sedm chlapců a jenom dvě dívky, pravda, s výjimkou Vladimíra, ten se her nikdy neúčastnil. Seděl někde v koutku s knihou v ruce a snil o své velké cestě do Egypta s Bedřichem Hrozným, chtěl s ním zkoumat egyptské hieroglyfy, babička ze mlejna však nechtěla ostatní své děti ochudit o jejich podíly.

Tak se z milého vědychtivého Vladimíra stal "pouze" středoškolský profesor dějepisu v Kralupech nad Vltavou, oženil se se svou kolegyní, též dějepisářkou Mařenkou, a prožili klidný život na gymnáziu v Kralupech. Když jsem se přestěhovala do Prahy, začala jsem se po mlýně pídit. Měla jsem staré fotografie, které sice povodňové bahno hodně zničilo, ale vidět to bylo: mlýn, prababička před domem s vnoučaty, zahrada, hospodářská stavení. Taky jsem věděla, že mlýn stál tak blízko tratě, že naši prý vždycky vyházeli kufry na dvůr a pak došli z Rakovníka pěšky, aniž by se táhli s těžkými zavazadly. Jenomže uplynul rok, dva a já na další pátrání rezignovala. Obrátila jsem se i na jednoho pána, zabývajícího se ochranou přírody na Rakovnicku, ale napsal mi, že nic nevypátral, a když jsme s přítelem pátrali přímo na místě v okolí hradu Křivoklát, řekl mi jeden místní občan: "Paní, víte, co je tady mlejnů?!"

Letos na jaře jsme opět jeli na výlet do Rakovníka a přítel Láďa si tam v Informačním středisku zakoupil ne zrovna levnou mapu. Nadávala jsem, protože on je fanda do map, co ale s mapou, když do těch končin nejezdíme pravidelně, ale jen příležitostně?! Pak jsme seděli u něho na chatě, popíjeli kávu, já si četla knížku a on najednou praví: "Tak jsem našel ten Tvůj mlejn." Ani jsem nezvedla oči od knihy. Řekla jsem jen "hm" a pokračovala v četbě. Ukázal mi nápis Kohoutův mlýn v mapě, ale říkala jsem mu, že to rozhodně nebude ten, kde se dědeček narodil. Nicméně o dovolené jsme se tam vypravili. A posuďte sami, je-li to on, či není! Viadukt jsme objevili, kapličku, jejíž dojemný příběh jsem nesčetněkrát slyšela, o mlynářském synkovi Jeníkovi, kterého v jeho osmnácti letech kolo mlýna zabilo, jeho maminka spolu s rakovnickými zedníky stavěla tuto kapli a nakonec žalem sama zemřela a otec-mlynář rovněž, jenom ji, onu kapličku, kvůli stavbě silnice posunuli o kousek dál, soška svatého Jana Nepomuckého se ztratila, ale místní malíř namaloval obraz Jana Nepomuckého a současný majitel mlýna pan Šrámek dal kapličku na vlastní náklady opravit, no a snímky 2412 a 2403 jsou dokladem toho, že nemůže jít o mýlku. Přítel vylezl nahoru na viadukt, riskoval zajetí vlakem, který zde přesviští poměrně dosti často, nicméně podařilo se mu nafotit mlýn tak, jak ho kdysi vyfotil můj pradědeček Bohumil Kohout.

Když jsme se pak dostali na dvůr, nechala jsem se vyfotografovat na místě, kde nejstarší dědečkův bratr, mlynář Bohumil, byl na konci války sťat nacisty za přechovávání zbraní a partyzánů a mletí obilí lidem načerno, až mi mrazilo v zádech, měla jsem pocit, že všechno je tam snad ještě původní! Jistě, slepičky, ovečky, beran, to už je současnost. Všechno je to současnost! Ale to nářadí, poházené v kůlně i před ní, ty staré nástroje, stará zemědělská technika, to na mě vyloženě dýchlo minulostí.

Někdy si říkám, že bych si přála mít stroj času a podívat se dejme tomu na počátek 20. století, nebo na sám konec století devatenáctého. Já měla pocit, že se mi to splnilo! Dědeček se narodil v roce 1894 a já když viděla tu panenskou přírodu, ty sytě zelené louky, husté tmavé, těžko průchodné lesy, mlýnský náhon, prostě to všechno, nemohla jsem uvěřit, že jsem v jedenadvacátém století!

Musela jsem se s někým o svůj mimořádný zážitek podělit. Jakákoliv dovolená, kterou jsem kdy zažila, se co se zážitků týče nevyrovnala tady tomu dovolenkovému výletu nedaleko od Prahy, kde člověk poznal, kde jsou jeho kořeny, odkud vzešli jeho předci.

Na důchod bych se zas ráda odstěhovala domů na Moravu, do své rodné Olomouce. Ale nikdy nezapomenu na to, co jsem v roce 2009 zažila a viděla a ponesu si to s sebou už po zbytek svého života.

S mnoha srdečnými pozdravy a přáním krásného léta

Cecilka – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete