Rok vydání: 2009
Počet stran: 120 str.
vázaná
Cena: 199 Kč
Vaše dítě pláče, má horečku nebo ho něco bolí a vy nevíte,
co máte dělat?
co máte dělat?
Kniha švédského dětského lékaře vám poradí! Autor s humorem a velkou dávkou pochopení pro malé pacienty i jejich rodiče vysvětluje, co mohou jednotlivé symptomy znamenat, jak rozpoznat různé nemoci, jak proti nim bojovat a kdy je nezbytné vyhledat lékaře.
Dozvíte se například, jak si máte počínat, když vaše dítě
o pláče
o má horečku
o má vyrážku
o zvrací
o má průjem
o má bolesti
a spoustu dalších užitečných rad.
Ukázka z knihy Dítě je nemocné! Co mám dělat?
VŠICHNI CHCEME MÍT ZDRAVÉ DĚTINemocné děti – to se nám nějak nezdá; není to zkrátka v pořádku. Rýma a občas nějaká ta běžná dětská nemoc – s tím bychom ještě souhlasili, ale dál už „prr“! Tady to má končit. Představa vážně a dlouhodobě nemocného dítěte se nám jednoduše příčí – to musí být nějaký omyl. Cožpak už není touhle dobou lidský tvor natolik „odzkoušený“, aby k podobným výrobním chybám nedocházelo?!
Na maléry a nemoci se nám nechce raději ani myslet. Onemocnění dítěte pro nás totiž znamená náhlé ohrožení všech jistot, konec bezpečí – závan něčeho neznámého, nebezpečného a hrůzyplného. Někde hluboko uvnitř nás sídlí tupá bolest a strach, že ztratíme to nejdražší, co máme – strach, kolem něhož raději chodíme jen po špičkách. Když dítě onemocní, velice nás to vyleká. Někdo možná namítne, že je to hloupost – ale to by pak museli být hloupí téměř všichni rodiče. Já sám bych přece jako lékař měl být rozumnější – ale když začnou stonat moje děti, jsem z toho stejně jako ostatní rodiče úplně vedle.
Navíc – takové nemocné dítě, to je pěkně nepraktická záležitost. S tím nikdo nepočítal. Člověk sice tušil, že ty rozesmáté baculaté dětičky v brožurách o dětské výživě nejsou opravdové, ale že budou nemocné… A tak často… A zrovna když se chystáme na dovolenou… A že učitelky ve školce budou doslova alergické na každou nudli pod nosem… A že jim nestačí, že jsou nemocné – ještě budou kňourat! Propochodovat celý den s patnáctikilovým chrchlajícím potomkem v náručí, bez šance doběhnout si třeba jen na nákup a k tomu celou noc nezamhouřit oka... Vědět, že to bude vypadat takhle, to by si člověk svůj příspěvek k udržení početního stavu obyvatelstva zatraceně rozmýšlel…
Kdo se svým usmrkaným pokladem v náručí nachodil už kilometry a má za sebou další nezdařený pokus umístit alespoň jedinou nosní kapku tam, kam patří – tomu se začnou honit hlavou prapodivné věci. V takové chvíli nás přepadá pocit naprostého osamocení a zoufalství. Nikdo nechápe, co prožíváme. Nosní kapky… to se povedlo! Fakt nedovedou vymyslet nic lepšího?! Tak ať si to tedy přijdou zkusit sami!
Tahle kniha je pro vás – pro všechny, kdo své děti samozřejmě milujete, ale přesto máte občas pocit, že vám došly síly – a odvaha.
VZPOMÍNKY NA NEMOCNICI A STRACH Z DOKTORŮ
Moje nejranější vzpomínky jsou spojeny s nemocnicí. Skrze tyčky postýlky vidím skříňku s loutkovým divadlem, dlouhou, bleděmodře vymalovanou chodbu – a také sestru Soňu. Její obličej už si vybavit nedokážu – vzpomínám si jen na její vřelý, přátelský hlas a cítím jistotu, kterou kolem sebe šířila…
Byly mi tenkrát tři roky a během letního pobytu u babičky jsem dostal černý kašel, který vyústil v oboustranný zápal plic. A tak mě nakonec odvezli sanitkou – daleko, až do dětské nemocnice ve Stockholmu. Maminka zůstala několik dnů ve městě a každý den mě v nemocnici navštěvovala. Nakonec ale musela odjet domů, kde ji potřebovali moji malí sourozenci. Vím, že se jí neodjíždělo lehce. Nezdálo se jí správné nechat mě tam takhle samotného. „Ale jen jeďte,“ uklidňoval ji lékař. „Lars je stejně z těch vašich návštěv jen zbytečně rozrušený.“
Tak se to tehdy říkalo. Hádám, že v dobré víře.
Když maminka odjela, přejmenoval jsem se, a když mě sestřičky oslovovaly mým jménem, neodpovídal jsem jim.
„Nejmenuju se Lars, ale Pettersson,“ vysvětloval jsem. Nakonec to dopadlo tak, že mi všichni říkali Petterssone, protože to byl jediný způsob, jak se mnou komunikovat.
Z nemocnice mě propustili až po mnoha týdnech. Domů to bylo šedesát mil, a než si maminka zařídila vše potřebné, aby se pro mě mohla do té dálky vydat, bydlel jsem několik dní u tety. Když jsem ji pak uviděl, běžel jsem se schovat. Teta mě našla a já se podezíravě zeptal:
„To je Petterssonova máma?“
Já sám se na to vůbec nepamatuji, ale mamince se už navždycky tahle věta zaťala do srdce jako trn.
Dlouho jsem si myslel, že mě tenhle pobyt na dětské klinice nijak zvlášť neovlivnil. Vzpomínky jsem nevnímal jako jednoznačně nepříjemné, a když maminka někdy vyprávěla o tom, jak jsem se přejmenoval, připadalo mi to jako celkem zábavná historka. Jenže o pětadvacet let později jsem se náhle v té bleděmodře vymalované chodbě ocitl nanovo – to když jsem začínal na dětské klinice lékařskou praxi. Jak jsem tam tak stál, okamžitě jsem všechno poznal. Hned jsem věděl, kde je pokoj, ve kterém jsem tehdy ležel – a zároveň mě přepadl hrozivý strach, s nímž se čas od času potýkám až dodnes. Ještě pořád mě totiž budí – i když čím dál řidčeji – děsný sen: stojím v posteli s ohrádkou, křičím a pokouším se dostat ven. Probouzím se vždy splavený potem a v dlaních ještě cítím chlad kovových tyček. Jsem vlastně za ten sen docela rád, protože mi pomohl se s tím nepochopitelným strachem vypořádat; teď, když už vím, odkud se vzal.
Zážitek s Larsem a Petterssonem mě názorně poučil o tom, že pobyt v nemocnici může v duši i těch nejmenších dětí – tak malých, že se nám zdá nemožné, že by si mohly cokoliv pamatovat – zanechat velmi hluboké stopy. Navíc díky této zkušenosti také lépe rozumím rodičům – mnozí z nich mají někde hluboko v duši uloženy obdobné vzpomínky, které jsou zdrojem všech těch nepříjemných pocitů, které zažívají při každé návštěvě nemocnice. Těch pocitů už se nikdy nezbaví – a někdy může k jejich vyvolání stačit i jen projíždějící sanitka. Teď mluvím o úzkosti a strachu, které nás přepadají pokaždé, když musíme se svým dítětem do nemocnice... Na celé věci je ale nejhorší fakt, že náš strach je nakažlivý a my jej přenášíme na dítě, které by teď ale ze všeho nejvíc potřebovalo cítit bezpečí. Z tohoto důvodu je nanejvýš důležité, abyste své špatné vzpomínky zpracovali – třeba tím, že o nich budete mluvit s rodiči. Nebo se vypravte přímo na „místo činu“.
Ale ruku na srdce – od té doby se toho přece tolik změnilo! Léky dnes mají lepší chuť, injekce už tolik nebolí a lékaři používají úplně jiné formy umrtvení a narkózy. A co je úplně nejdůležitější: potřeby dítěte během pobytu v nemocnici se dnes setkávají s daleko větším pochopením – volné návštěvy, rodiče mohou s dítětem zůstat i přes noc, terapie hrou, škola… Proto se snažte nevnímat situaci ve smyslu:
„Proč musí prožívat to samé, co já?“ Říkejte si místo toho:
„To je škoda, že jsem nemohl ležet v nemocnici za dnešních podmínek!“
O dodnes přetrvávajících nedostatcích všichni víme a musíme se je pokusit společnou rukou odstranit.
Více informací o knize Dítě je nemocné! Co mám dělat? se dozvíte také na stránkách nakladatelství MOTTO.
ZUZI
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz