Pomoc, chce si mě vzít!

Název knihy: Pomoc, chce si mě vzít!
Autorka: Agnès Abécassis
Nakladatelství: MOTTO
Rok vydání: 2008
Počet stran: 240 str.
Cena: 209 Kč
Vazba: vázaná

Vtipný román francouzské

novinářky a literární kritičky

Všechny ženy se chtějí vdávat... ovšem kromě těch, které už vdané byly!
Deborah je rozvedená mladá žena, která je se svým životem docela spokojená: má děti, milence Henriho a po dalším manželství netouží. Nechce skončit jako její kamarádky, které se točí leda tak kolem plotny, plenek a nudného manžela a nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byly svobodné. Jenže jednoho dne požádá Henri Deboru o ruku...

O autorce knihy

Pomoc, chce si mě vzít!:

Agnès Abécassis
se narodila 16. 3. 1972, žije a pracuje v Paříži. Začínala jako redaktorka a ilustrátorka v časopisech, psala scénáře pro dětský televizní kanál Canal +
a nyní je novinářkou a literární kritičkou pro různé časopisy. Hned její prvotina s názvem Les tribulations d’une jeune divorcée (Trampoty rozvedené ženy, 2005) jí přinesla úspěch. Největší zájem čtenářek vyvolal její druhý román Pomoc, chce si mě vzít! (Au secours, il veut m’épouser!, 2007). V současné době se na francouzských knižních pultech objevila její třetí kniha Toubib or not toubib (Být, či nebýt doktorem).

Ukázka z knihy Pomoc, chce si mě vzít!:

Ne, já netrucuju

„Nechte přinést dva tucty růží na pokoj 424 a napište ‚Miluji tě, Emílie‛ na spodní stranu faktury.“
Groucho Marx

V autě cestou zpátky mlčím jako ryba, paže překřížené přes prsa, pohled neústupně namířený k nějakému neviditelnému bodu. Je mi špatně od žaludku, jako kdyby ta bolest byla fyzická.
Henri (který po mně od volantu po očku pokukuje): „Ty trucuješ, drahoušku?“
Já (tvářím se neústupně a mračím se): „...“
Henri: „Deboro, jestli kvůli mně trucuješ, tak mi aspoň vysvětli proč!“
Já (důstojně): „...“
Henri (skrytě výhrůžným tónem): „Jak myslíš. Nechceš mi to říct? Dobře.“
Já (příliš se bojím, aby taky nezačal trucovat): „Ne, já netrucuju.“
Henri (ironicky): „Tak to ale dobře napodobuješ. Co se děje?“
Já: „Nic.“
Henri (roztomile): „No tak, řekni mi to, miláčku...“
Já (hořkým tónem, paže pořád zkřížené): „Mám toho po krk, to je všechno.“
Henri (diplomaticky, a tedy ještě roztomileji): „Čeho máš po krk?“
Já (připravená vybuchnout): „Mám toho po krk, jak na mě kašleš!“
Henri (upřímně překvapený): „Já? To přece není pravda, proč to říkáš?“
Já (propukám v pláč): „Protože proto!!“ (Slzy se změní v příval vzlyků.) „Ta šereda se tě celej večer nepustila, a ty ne abys ji poslal do háje, když vidíš, jak ti nadbíhá, to ty ne, tys ji ještě bavil, aby se smála a... a... a...,“ (vzlyk) „najednou ti dala svoje telefonní číslo přímo mně před nosem, ale tobě to nevadí, mohls jí říct ‚ne, díky, už jsem se zamiloval do ženy svého života‛, ale to ty ne, no co, vždyť jde jenom o mě...,“ (přívaly se změní v kaskády slz) „a vůbec, jak bys mě mohl milovat, když jsem tak strašná, a... a... a... a...,“ (hlasitý vzlyk) „pak tam byla ta hubená blondýnka, která z tebe nespouštěla oči, ale tý já se nepodobám, nemůžu se na tebe zlobit, ani nevím, proč se mnou zůstáváš, určitě se ti stejská po všech tvejch bejvalkách,“ (popotáhnutí nosem, pak vzlyk) „tím jsem si jistá, každopádně kdybych měla odvahu, věř mi, odjela bych a usadila se někde na druhým konci světa a tam bych se seznámila s někým, kdo by miloval jenom mě, a ty bys toho hořce litoval“ (uslzený vzlyk), „ale to je fuk, protože já stejně vím, že mě nakonec opustíš kvůli nějaký holce, co se podobá Mille Jovovichový, je to jenom otázka časúúúú...“ (ohromný závěrečný vzlyk, se spoustou slz a hlenů, nos zabořený do papírového kapesníku, který přetéká).
Henri se na mě od volantu podívá, jako kdyby chtěl říct, že včerejší strašlivý horor v televizi nebyl zdaleka tak děsivý v porovnání s příšerou, která mu teď sedí na předním sedadle.
Henri (ohromeně): „Krucinál, můžeš mi vysvětlit, co jsem provedl?“
Já (stavidla otevřená, pláču horké slzy, nemůžu to zarazit): „Hek... hek... (popotáhnu nosem)... héék... (vzlyk)...“

Henri (pořád užasle a taky trochu zděšeně): „Tak poslyš. Budeme se chvilku chovat jako rozumný lidi. Teda aspoň já, ty se budeš chovat jako normálně, ale aspoň se snaž. Papírek od tý holky jsem vyndal, hned jak mi ho dala do kapsy, a řekl jsem jí, že je to v pohodě a že ho nepotřebuju. Roxana ti zrovna šeptala něco do ucha, ale stačí, abys jí zavolala, určitě ti potvrdí, že tam ten papírek pořád leží na stole.“

Já (stále popotahuju a nedaří se mi přestat plakat): „Jo, ale... jo, ale... jo, al...“
Henri (pevným tónem): „Nech mě domluvit. Nehodlám tě opustit kvůli Mille Jovovichový ani kvůli žádný jiný ženský, protože tě miluju.“
Já (zoufale): „Tak to dokaž!“
Henri: „Jak? Že budu chodit na otravný večírky jenom proto, abych TOBĚ udělal radost? Už se stalo!“
Já (zadržuju vzlyky): „Ne! Že se přestaneš ohlížet za vším, co se pohne!“
Henri (omráčeně): „Já že jsem se ohlížel...?? No ale já vážně žiju s chorobnou žárlivkou!“
Já (taky omráčeně): „Já že žárlím??? Cože, já žárlím? Promiň, že mi vadí, když jseš celej vedle z dokonalejch holek, protože to já prostě nejsem!“
Henri se řehtá: „Je to přesně tak, jak říkám, ty žárlíš.“
Já (snažím se uklidnit): „Víš vůbec, jaký to je, bejt žena? Dovol, abych ti vysvětlila...“
Henri (posměvačně): „Jo, pouč mě o něčem, co nevím. Já ti řeknu, jak ženský fungujou. Chovají se přesně stejně jako chlapi. Jenom postrádaj logiku.“
Já (neposlouchám ho): „Abys ponížil chlapa, stačí mu říct, že má malýho ptáka nebo že je mizernej v posteli. Ale slabým místem ženský je její schopnost svádět: řekni jí, že ti připadá míň hezká než nějaká jiná, zopakuj jí, jaký má chyby, a ublížíš jí stejně tak.“
Henri (nepřesvědčeně): „A nedá se to vysvětlit tak, že ženský jsou prostě děsně urážlivý a věčně nespokojený? Každopádně ať pro vás člověk udělá cokoli, ať vám řekne cokoli, nikdy to nestačí!“
Já (rozčileně): „Aha? A kdys mi naposled řekl, že mě miluješ?“
Henri (s vítězným úsměvem): „Je to přesně několik vteřin.“
Já (to mě neuklidní): „Jó? No, nějak si už nepamatuju, ale když to říkáš...“
Henri: „Pche... Ty si pamatuješ jenom to, co tě zajímá...“
Já: „Aha! A kdys mi naposledy řekl, že jsem krásná, co? No?“
Henri: „V koupelně, těsně než jsem šli ke tvý kamarádce...“
Já (zlomeně): „No jo, když ty musíš taky mít vždycky poslední slovo...“
Těsně kolem nás projede nějaké auto, div o nás nezavadí.
Henri (klidně): „Počkej, podívám se, kdo řídí... Jasně. Je to ženská.“
Já (křičím s nosem přilepeným ke sklu, když ji míjíme): „TO JE ALE NÁNA! NEMŮŽEŠ DÁVAT TROCHU POZOR, KÁČO?!“
Henri (pořád klidně): „Jseš za volantem horší než já. Ještě štěstí, že nemáš řidičák.“
Já (rozčileně): „Jo, ale nemysli si, že když změníš téma, tak z toho vyklouzneš.“
Ticho.



Více informací o knize Pomoc, chce si mě vzít! se dozvíte také na stránkách nakladatelství MOTTO.

ZUZI
Chytrá Žena.cz