Balet Národního divadla chystá Popelku v Maillotově působivé verzi

Pohádku Popelka na hudbu Sergeje Prokofjeva připravuje soubor baletu Národního divadla na 14. a 15. dubna po Svěcení jara jako svou druhou velkou premiéru sezony. Mimořádná podívaná není určena jen dětem, ale díky jedinečné fantazii tvůrců může zaujmout i dospělé. Vizuální zážitek umocní živá hudba: hraje orchestr Národního divadla, diriguje David Švec.

Balet Popelka se na prknech historické budovy ND objeví již pošesté. Petr Zuska, umělecký šéf baletu ND, o ní napsal: „Tentokrát půjde o šarmantní verzi vynikajícího choreografa a režiséra Jeana-Christopha Maillota, jenž je rovněž dlouholetým šéfem slavného souboru Ballets de Monte Carlo, pro který bylo toto představení před 12 lety vytvořeno.“

Pro nastudování se souborem ND vybral Petr Zuska Popelku, neboť ji považuje za jeden z vrcholů Maillotovy tvorby, a sice pro všestrannou divadelnost působící téměř na všechny smysly. Vysoce hodnotí původnost multifunkční scény, jemnou extravaganci kostýmů (obojí je dílem Jérome Kaplana), citlivou režii i bohatou choreografii J.-Ch. Maillota: „Dokonalá vyváženost a souhra všech aspektů vytváří vskutku výjimečnou podívanou, kde nechybí pohádkově kouzelná poetika, přirozená lidská emoce radosti, smutku, lásky i nelásky, ale také nadhled a humor.“ 

Obdobně si i anglické Timesy cení v Popelce rtuťovitého pohybu, lesku celého představení a přitom oproštěnosti od zbytečností. Výstižně jsou popsány kostýmy charakterizující jednotlivé postavy: „...Popelka zaujme Princovu pozornost v jednoduchých, slonovinově bílých šatičkách, holou nožku oděnou pouze světlem a třpytem. Čarodějnice macecha je štíhlá, a přeci zvláštním způsobem mateřská – své čáry provádí v korzetu. Ani nevlastní sestry nejsou nějaké dupající škatule, jak bývají často zobrazovány. Jejich krutost je hezky zabalená v úhledných balíčcích – a to i přes skeletovité dračí ocasy, nadzvedávající sukně jejich plesových kostýmů.“

Maillotovi se totiž představa zjevného zla ve staré Perraultově pohádce jevila jako příliš prostoduchá. Toužil po tom, aby jeho postavy na jevišti skutečně ožily, nechtěl, aby vnitřní zlo bylo prvoplánově ilustrováno jednoznačnou vnější ošklivostí či směšností. A tak pro podtržení svého záměru využívá i svérázně stylizované gestiky a mimiky.

Sám v anglickém tisku vysvětlil své pojetí: „Musím říct, že jsem byl okouzlen Prokofjevovou partiturou, avšak také tím, že příběh byl tak hloupoučký, tak jednoduchý. Zajímalo mě, jak je možno dát dramatický náboj ději, který je obecně prezentován jako průhledný, nekomplikovaný a vlastně nezajímavý. Šlo mi tedy o to, aby nitro Popelčiných sester působilo velice groteskně. Navenek se naopak mají jevit jako velmi krásné. Účelem bylo nenarušit úplně linii příběhu, a přitom změnit úhel pohledu.“

Významný choreograf, nositel mnoha ocenění a čestných řádů, by nebyl Francouzem, kdyby jeho dílo neneslo i lehounké dotyky Erótovy. Petr Zuska navíc  upozorňuje, jak si Maillot hraje s přirozeným i nadpřirozeným a „otevírá obrázkovou knihu, která je nám známá i neznámá...“ Pro pohádku přitom i tentokrát zůstává tím podstatným velká lidská láska, která překoná všechno zlo a intriky.