Česká premiéra: Sonáta pro lžíci

Hra SONÁTA PRO LŽÍCI popisuje setkání dvou žen po mnoha letech. Jejich konfrontace – mnohdy humorné, někdy svárlivé – reprezentují střetnutí dvou epoch (minulé a současné), dvou světů (australského a britského) a dvou společenských postojů (zdravého selského rozumu a aristokratické nadřazenosti).

U příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války natáčí australská televize dokumentární pořad, který zachycuje výpovědi bývalých ženských vězňů ze smutně proslulého japonského zajateckého tábora. Jedná se o ženy, které byly před půl stoletím zrazeny všemi – britskou vládou, australskými úřady a japonskou armádou. Do studia jsou pozvány dvě z nich – Bridie, která pracovala za války v Singapuru jako vojenská sestra, a Sheila, která byla v době japonské invaze britskou civilistkou a školačkou.

ukazka Během hry se odvíjejí dva paralelní příběhy: jeden z minulosti, ve kterém neosobní informace o veřejných událostech před mnoha lety nabývají lidského rozměru díky příběhu a osobní výpovědi dvou zúčastněných žen, které si během války – navzdory hrůzám okolo – zachovaly lidskost, pospolitost a smysl pro humor. Druhý, téměř detektivní příběh ze současnosti, se týká nepochopitelného odloučení obou žen, které se nestýkaly padesát let, i když je zřejmé, že si byly během společného pobytu v lágru blízké „na život a na smrt“.

ZDROJ: Právo 25/5/2010

"O drastických osudech australských armádních sester zajatých během druhé světové války bychom se asi stěží dozvěděli, nebýt Kateřiny Ivákové, která kariéru režisérky úspěšně nastartovala právě v Austrálii. Iváková přeložila a nastudovala hru australského dramatika Johna Mista Sonáta pro lžíci, kterou v české premiéře uvedlo Divadlo Bez zábradlí.

Australská zdravotní sestra Bridie a britská dívka Sheila se po přepadení britského Singapuru Japonci ocitají v zajateckém táboře, jehož praktiky si v krutosti nezadají s nacistickými vyhlazovacími tábory. Po padesáti letech se obě potkávají v televizním pořadu, nejen aby vydaly svědectví o době, na kterou se snaží ze všech sil zapomenout, ale aby se konečně o sobě dozvěděly skutečnosti, jež mezi ně postavily padesátiletou hráz mlčení.

V množství dnes tak často vídaných režisérských exhibicí znamená fakt, že dvě herecké osobnosti předvádějí na scéně citlivě budované partnerské herectví, cosi jako balzám na duši. Přesně takové divadlo vytvořila režisérka Iváková s oběma hereckými protagonistkami. Drobná, dopředu nachýlená a opatrně vykračující Bridie Jiřiny Jiráskové má v sobě křehkost a současně buldočí zaťatost, poodhalující, jak se jí podařilo přežít peklo tábora uprostřed džungle.

Hereččin sarkasmus uplatňovaný v dokonale načasovaných glosách, skvostně smečovaný britsky noblesní věcností Sheily Dany Syslové udržuje inscenaci bezpečně nad hladinou sentimentu. V jejich vztahu je cítit napětí plynoucí z čehosi trýznivě bolavého.

ukazka Vtipný šerm Sheiliny viktoriánské upjatosti s Bridiinou prostořekostí rychle těžkne tím, jak si obě ženy otevíráním starých ran působí rány nové, k jejichž zacelení nevede snadná cesta. Obě herečky odkrývají rafinovaně další a další vrstvy svých postav, nebojí se vnořit bez dnes módního odstupu do jejich emocí a přenést je na diváky s velkou mírou autentičnosti. To je opravdové, dechberoucí a dnes už bohužel málo vídané herecké mistrovství.

Dámám dobře sekunduje Aleš Cibulka jako televizní moderátor Rick, který s bodrou tupostí šlape v křehkém porcelánu minulosti i přítomnosti jím zpovídaných žen. Sonáta pro lžíci je zážitek ze hry i herecko-režisérského naplnění jejího citlivého poslání."