Fotografováním k věčnému mládí, ale pozor na housera

V předchozím článku jsem psala o tom, kterak jsem k zrcadlovce přišla a jak jsem v začátcích urputně bojovala s technickou stránkou věci. To se ale člověk dříve či později naučí a potom už jen zbývá umět se kolem sebe dobře dívat, mít nápady, trpělivost a občas i špetku štěstí.

Každá ostrá a technicky dokonalá fotka totiž ještě nemusí být dobrá. Dobrá je ta, která má duši, vyzařuje z ní láska fotografa k přírodě a fotografovaným objektům, jeho touha o něco se podělit a předat dál kus sebe. Z toho jasně vyplývá, že fotografování je i dřina vyžadující soustředění, maximální pozornost a přemýšlení, takže se ani moc nedivím, když čtu, že většina fotografů vyráží za úlovky bez doprovodu rodinky a známých. Ono pobízení typu „tak už si to vyfoť a pojď“ dost ruší a lidé, kteří se tomuto koníčku až tolik nevěnují, nechápou, jak můžete kolem něčeho zcela všedního tancovat hodinu. Proto také, když jsem se vypravila fotit do ZOO, vzala jsem s sebou pouze kamarádku, která už této vášni propadla dávno a tím pádem se nebude mému chování podivovat. Nakonec moje Broučka patřila původně jí, což už by dnes nikdo nehádal. Kamarádčino srdce totiž hoří pro novou favoritku, vlastně už ne tak novou, ale favoritku rozhodně ano. Své modernější, výkonnější a větší zrcadlovce říká kamarádka pro změnu Králíčku.
 
Fotografování zvířat je samo o sobě velice zábavné, ale chce to spoustu času, trpělivosti a rychlé reakce. Často postávám u výběhu s rukou na spoušti a čekám, až se zvíře otočí, podívá mým směrem nebo udělá nějaký šklebík, což může trvat věčnost. Dříve či později se zajímavého okamžiku dočkáte, ovšem pak vás zase může vzít čert, když zjistíte, že jste spoušť zmáčkli o chlup později, než bylo třeba. Ideální je, začnou-li se zvířata kočkovat, prát, honit, nebo když se nachomýtnete k jejich krmení. To obvykle slibuje dobrý úlovek. S kamarádkou jsme měly štěstí, protože jsme se připletly ke krmení nosálů. Samec si bleskurychle urval nejlepší sousto a honem s ním pryč, aby se nedejbože nemusel dělit s ostatními. Ve výběhu byla i tři mláďata, ještě maličká a nemotorná, o to více roztomilá. Všichni návštěvníci se nad nimi rozplývali blahem a hned by si je rozebrali, kdyby to bylo možné. Taťka nosál nějakou dobu pobíhal s kuřetem v hubě a nevěděl, kam se vrtnout, malí mu totiž byli v patách a škemrali o trochu masa. Snažila jsem se držet krok a pobíhat s foťákem za ním. Nakonec si vylezl na nejvyšší kmen, kde začal v rychlosti debužírovat. Mláďata se škrábala vzhůru, ale moc jim to nešlo, drápky je ještě neposlouchaly tak, jak by měly. Konečně se nejšikovnější a nejvytrvalejší prcek vyšplhal za tátou, načež dostal takový záhlavec, že sletěl natotata dolů, až překvapením vypískl. Tomu tedy říkám výchova. Přítomné maminky postávající u výběhu s kočárky začaly hlasitě protestovat, ale víte, co? Já souhlasím. Nenechte se dětmi odežírat, jinak už si nic neužijete. Vzpomněla jsem si totiž na svou maminku, která si občas koupila něco ke kávě a odložila na později, až bude mít klid si to vychutnat, k čemuž už většinou nedošlo, protože někdo z nás ňamku objevil. Táta nosál takovou chybu neudělal a ještě navíc se přičinil o to, že přítomní fotografové měli o zábavu postaráno.

Určitě je dobré si zapamatovat, že byste měli zvířata fotit v úrovni jejich očí a ne z nadhledu. Vytvoříte tím pocit sblížení a důvěry a vašim fotografiím to dodá náboj. Navíc to nebude působit tak, že je člověk pánem tvorstva, který shlíží na všechno svrchu. Pamětliva této poučky jdu do kolen vždy, když fotím tvora menšího než já. Problémem je, že mně často fikne v zádech a nedokážu se svižně a bez pomoci zase zvednout. Každé podnikání má holt svá rizika. Ideální je tomu předcházet a dbát, aby se nezpotila a poté rychle nezchladla záda pod batohem a nechytil vás tzv. houser. A to ani nemluvím o tom, že někdy je nutno jít ještě níž než do kolen. Že vypadám jako blázen, jsem si už zvykla, houserovi se však snažím stůj co stůj vyhnout.

Jakmile jsem tedy uviděla páva producírujícího se mezi návštěvníky ZOO, poklekla jsem a snažila se pořídit zajímavý snímek. Několikrát jsem k němu musela popoběhnout blíž, více doprava či zase doleva, takže jsme se tam svým způsobem předváděli oba. Kamarádka takto před lidmi netrdluje, zato ale nemá tak vydařené fotky páva. Jednomu staršímu chlapíkovi přišlo mé počínání nepochopitelné a začal se nahlas divit: „Paní nikdy neviděla páva, že jo?“ Nereagovala jsem, proto přišel blíž a začal se chlubit, že jeho soused má páva na zahradě, a to mnohem hezčího, než chovají tady, a že on do ZOO na páva tedy rozhodně chodit nemusí. Radši jsem se odporoučela, abych to nemusela komentovat.

K naší velké radosti jsme na tohohle rozumbradu narazili o dvě hodiny později u jezírka vodních ptáků. Zrovna jsem si fotila husu velkou s mláďaty, když jsem za sebou zaslechla známý hlas: „A husu paní taky neviděla, co?“ Načež se začal smát, až se za břicho popadal. To už mě vážně docela naštvalo. Do našeho zorného úhlu opět nakráčel páv, svůj nádherný ocas táhl za sebou a loudil po lidech drobky ze svačin. Dostala jsem nápad. Ukázala jsem na něj a se spikleneckým výrazem ve tváři se obrátila k chlápkovi: „Tohle ale není páv. On to málokdo ví, ale na Nové Guinei a Šalamounových ostrovech objevili ptáka podobného pávovi, který má ale mnohem větší korunku a ta paví oka na ocase mají mnohem větší průměr, než je tomu u páva. Tohle je jediná ZOO u nás, která ho chová. Psali to na informační tabuli nahoře u východu a četla jsem to i na internetu. Proto si ho také fotím.“

„Vy si ze mě děláte pr..l,“ prohlásil, ale páva si začal prohlížet tak pozorně, jako by ho viděl poprvé v životě. „Todlenc je určitě páv,“ uzavřel. „Je úplně stejnej jako má soused.“
„To se vám zdá. Kdybyste je viděl vedle sebe, poznal byste ten rozdíl. Tohle je myšu královský. Pávy tady nemají, aby se to nekřížilo.“
„Myš co?“ zíral na mě.
„Ne myš, to nemá s myší nic společného,“ poučovala jsem ho. „Myšu královský. Nakonec bůh ví, jestli váš soused nemá taky myšua.“
„Soused ho koupil od chovatele, ten má určitě páva,“ trval na svém.
„No, to nikdy nevíte. Oni chovatelé si to taky pletou, zvláště když jsou ptáci malí. Od té doby, co se dostal myšu do Evropy, je v tom zmatek. Ve Zverimexu vám taky prodají křečka a řeknou vám, že je to sameček. Doma potom zjistíte, že je březí a najednou máte křečků plnou náruč. Ty rozdíly pozná bezpečně jen odborník na slovo vzatý.“
Bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. „No a co, jestli má soused toho myše, to vyjde nastejno, ne?“
„Ne tak docela,“ nedala jsem se. „Páv se dožívá patnácti let, zatímco myšu jen dvou až tří, podobně jako slepice, takže jestli vašemu sousedovi prodali páva a ve skutečnosti mu šoupli myšua, vzali ho pěkně na hůl. Ten mu tu zahradu moc dlouho zdobit nebude.“

Na to už nic neřekl, jen dál provrtával ptáka zkoumavým pohledem. Rozloučila jsem se a odvlekla kamarádku pryč, než mě prozradí. Viděla jsem, že jen stěží potlačuje smích. Výlet do ZOO nakonec přinesl mnohem víc než jen krásné fotky. Škoda, že jsem nemohla být u toho, jak náš známý přesvědčuje souseda, že vlastně vůbec nemá na zahradě páva. Kamarádka projevila obavy, abychom milého pána nepotkaly v ZOO někdy příště a nedostaly co proto, ale z toho strach nemám. To není typ, který by se vyžíval v courání po zoologických zahradách. Navíc všechna zvířata dneska viděl, tak co tam dělat příště, že…