Stěhování

Vyrostla jsem na malé vesničce. Docela se mi tam i líbilo, ovšem jen do té doby, kdy jsem začala dospívat a mnoho věcí chápat. Zjistila jsem, že na vesnici to není zas tak fajn, že vše je daleko a bez auta se člověk nehne, cesty autobusem také nejsou nic moc, protože když potřebujete nutně někam jet nemáte prostě šanci.

Ale jinak se mi zde celkem líbilo, jak říkám vyrostla jsem tu a byla jsem tady zvyklá. Popravdě jsem si ani nedovedla představit, že bych někdy bydlela někde jinde.

Pak jsem, ale poznala mého manžela, který bydlel v dvacet kilometrů vzdáleném městě, které má asi patnáct tisíc obyvatel. Po roce jsem se k němu přestěhovala. Bydleli jsme v malém domku u lesa a mě se tam hrozně líbilo. Všude byla příroda, za rohem les, krásné prostředí, a přesto jsme byli ve městě, stačilo zhruba deset minut cesty a byla jsem v krámě, u lékaře a ještě jsem si u toho udělala procházku a podívala se po městě. Také zde bylo spoustu míst kam jít, spoustu možností ohledně práce, byla jsem zkrátka ráda. Sice jsem měla pro změnu docela daleko rodinu, ale často jsme za nimi jezdily a hlavně jsem byla velice zamilovaná a opojená městem, tak mi to ani nepřišlo. Po dvou letech chtěl manžel udělat na domku novou střechu a hle byl problém, bydlely jsme v památkové oblasti a památkáři nám samozřejmě nedovolily udělat jinou střechu, než původní, doškovou, kterou manžel v žádném případě nechtěl. A tak jsme si řekli, že střecha ještě vydrží a pouze na ohlášku vyměnily okna.

Za několik týdnů po oné výměně nás navštívily nějací lidé z památkového úřadu, že se jdou podívat zda náhodou nemáme plastová okna, že v téhle oblasti plastová okna být nesmí! Naštěstí jsme měli okna dřevěná, a tak bez problémů odešli. Velký problém nastal když jsme chtěli udělat novou fasádu a nátěr. Ano šlo to, ale dům jsme nesměly zateplit a nátěr musel vypadat jako původní a původní byl bílý, jistě si dovedete představit, jak bílý nátěr zanedlouho vypadá. V tu chvíli nám tyto věci začali vadit, ale řekli jsme si, že to hold uděláme jak chtějí.

Nad domkem byl svah ve kterém bylo několik stromů, jeden z nich nám při silné vichřici spadl na dům, a tak šel manžel na místní úřad, zda by mohl pokácet ještě nějaké okolní stromy, protože hrozilo, že také spadnou. Přijel k nám nějaký pán, který stromy změřil shlédl místo a jasně řekl, že tyto stromy opravdu ohrožují dům a navíc jsou ve velice špatném stavu a tak jsme dostaly povolení ke kácení. Za několik týdnů jsme obdrželi dopis z památkového úřadu. Když tam manžel jel, dozvěděl se, že jsme stromy nesměli pokácet. To že jsme měli povolení a že nás stromy ohrožovaly nikoho nezajímalo, hrozila pokuta padesát tisíc. Nakonec jsme zaplatily "pouze" čtyři tisíce, ale řekli jsme si dost, takhle to dál nejde.

Začali jsme uvažovat o novém bydlení. Zpočátku jsem o této možnosti nechtěla ani slyšet, ale když se v domku začaly stávat opravdu podivné věci, přestala jsem se této myšlence bránit. A tak jsme začali shánět nové bydlení a vítr nás zavál zpět do mé vesničky, jeden pán tam prodával dům na pěkném místě a kousek od mých rodičů. Po několika prohlídkách domu bylo rozhodnuto. Na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou ne. Měla jsem radost, že budu mít blízko rodiče a že v novém domku si konečně uděláme vše podle našich představ, ale bylo mi líto, že opouštím město a dům, kde se mi tak líbilo a kde jsem strávila nejkrásnější chvíle mého života. Nakonec přišlo stěhování, když jsme vozily krabice s věcmi a nábytek do nového domova, byla jsem hrozně šťastná a nemohla se dočkat až budeme bydlet.

Ovšem když se odváželi poslední krabice a manžel předával klíče novým majitelům, bylo mi hrozně smutno, najednou se mi nikam nechtělo. Prošla jsem si ještě všechny místnosti, se vším se rozloučila, šla jsem se podívat ještě na zahradu, na místa kde jsme sedávaly a brečela jsem jako malá. Když jsme stály na silnici, pořád jsem se nemohla odtrhnout od pohledu na náš už bývalý dům. Ten den mi bylo opravdu těžko.
Pak jsme ale začaly s úpravami našeho nového domku. Po několika měsících jsme se konečně nastěhovaly, sice bylo ještě hodně práce, ale já už se nemohla dočkat. První týdny byli takové všelijaké, pocit štěstí z nového domova se střídal s nostalgií ze starého domova, ale nakonec jsem ráda, že to takto dopadlo. Sice máme vše daleko, ale mám tu rodinu, takže se téměř denně navštěvujeme. Máme pěknou zahradu, kde to mám moc ráda. Sice tu je ještě mnoho a mnoho práce, ale časem to snad vše zvládneme. Jsme tu spokojeni, ale popravdě není den, kdy bych si nevzpomněla na mé první bydlení s manželem ve městě, hodně mi to tam přirostlo k srdíčku, ale jsem ráda, že jsem tam mohla strávit kus života a nikdy tam na to nezapomenu.

Lipsas - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete