Když mi bylo asi jedenáct let, dostala jsem angínu. Ráno jsem se probudila s
velkou horečkou a bolestí v krku. Tatínek byl už v práci a tak se mnou mamka
musela jet autobusem k doktorce do dva kilometry vzdáleného města. Byl leden,
velký mráz a silnice byla hrozně namrzlá, auta jezdila krokem.
My s maminkou jsme stály u plechové zastávky a vyhlížely
autobus. Najednou jelo celkem vysokou rychlostí auto, mamka mi jen řekla, že
jede nějaký blázen. Ale za chvíli se ten blázen řítil přímo na nás, auto
dostalo smyk a boční stranou na nás jelo po kluzké vozovce a pak po chodníku.
Pořád jsme rychle ustupovaly, ale pak už nebylo kam. Tenkrát mi bylo hrozně zle
a tak jsem nestihla pohotově reagovat. V zastávce byla lavička a tak mě mamka
chytla a vysadila mne na lavičku, sama na ni pak vyskočila, a po chvíli auto
narazilo do lavičky a pak se naštěstí zastavilo.
Obě jsme byly ve velkém šoku a skoro se nezmohly na slovo. Až za nějakou chvíli z auta vystoupil muž a bez jediného slova vytáhl telefon a začal někam volat. Nás jakoby si nevšiml. Malým prostorem jsme se protáhly mezi zastávkou a autem ven. Mamka mu jen řekla, že kdyby jel pomaleji, tak by se to nestalo, ten pán byl ještě hrubý a měl nějaké řeči, asi si neuvědomil, co by se mohlo stát, kdyby v zastávce nebyla lavička, a kdyby mne na ni pohotová mamka nevysadila a sama na ni nevyskočila. Obě jsme byly v šoku, a tak jsme se rozhodly, že půjdeme domů a k paní doktorce pojedeme později. Už je to sice víc než deset let, ale dodnes to mám před očima a jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Lipsas - čtenářka
ChytráŽena.cz