Nemám ráda nemoci, není to vůbec nic příjemného. Právě naopak. Když člověka postihne nemoc, trpí tím nejen on, ale i jeho nejbližší okolí. A předpokládám, že ostatní jsou na tom podobně. Ale vyhnout se jim nelze.

Bude to asi tak pět let zpátky, pokud si dobře vzpomínám, kdy se i u mě projevila jedna zvláštní nemoc. Naneštěstí dlouhodobého rázu. Začala jsem na sobě pozorovat strach z lidí. Nejprve jsem si to neuvědomovala, ale postupem času, zejména díky několika různým diskusím na internetu, jsem na to konečně přišla. A dosud mě tato fobie neopustila.

Kdekdo by si řekl, že to není žádná strašná nemoc. Ano, i já s tím souhlasím, není to rakovina, ani nic podobného, ale úzkostné stavy, které prožívám předtím, než jdu do školy či vyřizovat pracovní záležitosti, než mám promluvit s cizím člověkem či s nebo před větší skupinou lidí, jsou pro mě nesnesitelné. I návštěva u obyčejného lékaře či v restauraci mě děsí.

Nervozita, strach, katastrofické scénáře, posměch, strach z neznámých tváří, vlastně ani promluvit nemůžu a nejraději bych se rozplakala a zalezla doma někam do kouta.

K psychologům se bojím jít. Mám strach, aby mi neřekli ještě něco horšího. Když nemusím ven, nikam nejdu. Když nemusím mluvit, tak nemluvím a raději zalezu do své ulity. Abych pravdu řekla, málomluvná jsem od dětství. Školu beru jako nutné zlo. Plánuju pracovat z domu, už se mi to částečně daří a navíc se doma či sama cítím bezpečně. Neříkám, že mi samota nevadí, ale přece jen je příjemnější než úzkost.

Moje rodina o tom zatím nic neví, nejbližší přátelé také ne. Nerada se odjakživa obecně svěřuji a zatím se mi to daří skrývat. Piju uklidňující čaje, občas si vezmu slabší prášek na spaní, abych tu „depresi“ zahnala spánkem, ale vím, že takhle to dál nepůjde. Jen se musím odhodlat k nějakému trvalejšímu řešení. A úplně nejprve se musím někomu svěřit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10