Moje maminka, ročník narození 1921, byla za války nasazená na práce v Německu. Ke konci války se seznámila se dvěma sovětskými vojáky a do jednoho, Alexandra, se zamilovala. Nevím, jestli to byla láska jenom platonická nebo došlo i na intimnější sblížení, na to jsem se nikdy nezeptala, moje představa romantické lásky to nepotřebovala.

Po skončení války se vojáci se svou armádou vrátili domů a domů se vrátila i moje maminka. Po nějakém čase se seznámila s mým tatínkem a tři roky po skončení války jsem se narodila já. Jako druhé jméno jsem dostala jméno Alexandra, po maminčině válečné lásce. Tatínka si ale nikdy nevzala, žily jsme samy a tatínek si založil svou rodinu. Výživné na mne platil pravidelně, ale jinak jsme se nestýkali. Po ukončení povinnosti platit výživné jsme s ním ztratily kontakt úplně.

V té době jsme měly jenom Rozhlas po drátě. V něm jsme kromě jiného poslouchaly i vysílání moskevského rozhlasu, kde hráli i písničky na přání. Občas jsme si také o nějaké napsaly, nejraději jsme měly Loďku na řece Jauze. Když mi bylo asi patnáct let, kolem roku 1963, napadlo mě, že bychom mohly požádat o vyhlášení pátrání po těch dvou sovětských vojácích, které maminka znala. Poslaly jsme do moskevského rozhlasu všechny údaje, které jsme měly a čekaly. Nedělaly jsme si žádné iluze, přece jenom od konce války uplynulo již 18 let, Sovětský svaz byl ohromná země, určitě ne všude poslouchali vysílání moskevského rozhlasu. Asi po roce, když jsme již vše pustily z hlavy, přišel dopis. Jeden těch dvou vojáků se opravdu ozval. Bohužel právě ten druhý. A tak jsme neodepsaly.

HrnčířováJ – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10