Jeden skok do vody v místech, které jsem tak dobře znala, tupý náraz, ležela jsem tváří ke dnu. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? A proč mám ruce přivázány k tělu? Nic jsem si nevybavovala, lapání po vzduchu, dušení se pod vodní hladinou, nemoci se pohnout, co se to jen stalo? Jsem v nemocnici.
V nemocnici pro mě udělali vše, co mohli a řekli mi, že mohu jet domů. Jedna otázka, pro mne ta nejdůležitější, však zůstávala nezodpovězena. „Pane doktore, moc jsem se snažila, abych se naučila hýbat rukama. Nyní začínám pochybovat, že se mi to kdy podaří.“ „Ne, Jani. Už nikdy se ti to nepodaří!“ Odpověděl prostě. „Měla bys na to přestat myslet.“
To byl naprostý opak toho, co jsem chtěla slyšet a co jsem si z hloubi duše přála. Asi jsem tu zprávu čekala, nebyla jsem však ochotna smířit se s tím, že navždy zůstanu celkově ochrnuta, navždy bezmocná, navždy závislá na druhých. Přesto jsem čekala, že se stane zázrak a v nemocnici mě vyléčí.
Na předloktí jsem měla upevněny zvláštní spony, kterými mě naučili, jak užívat ramenních a zádových svalů, abych alespoň trochu hýbala rukama. Mohla jsem tak trochu ruce zvedat a spouštět, avšak stále jsem nemohla pohnout prsty ani ohnout zápěstí. Nemohla jsem uchopit a ani zvednout tu nejmenší věc nebo nádobu. Pro zdravého člověka to nic neznamená, když vloží trochu jídla do úst, pro mne to byl úžasný pocit z toho, že jsem se to naučila. Častokrát jsem víc jídla rozlila, nežli dostala do úst. Přesto jsem to považovala za obrovskou věc se po půldruhém roce sama najíst.
Mám jít nyní domů, jak to vše zvládnu a co mě tam čeká. Jak to vše zvládnu? Ty trýznivé myšlenky se draly stále napovrch. V slzách jsem psala Petrovi dopis, abych mu v něm sdělila, co mi doktor pověděl.
„Už nikdy nebudu vládnout rukama. To znamená, že zůstanu stále bezmocná a odkázaná na péči druhých. Nikdy nebudu moci být něčí manželkou. Vím, že mě miluješ - jako já miluji Tebe. Ale osud nám nepřeje. Kéž zůstaneme dobrými přáteli. Chci, abys měl volnost vybrat si a milovat jinou ženu. Zajímej se o jiná děvčata a snad najdeš tu pravou, která by byla tvou manželkou. Já jí nikdy nemohu být. Bolí mne to, avšak nemohu po tobě chtít, aby ses spojil se mnou v takový nevyvážený svazek.“
Dávno jsem se smířila se skutečností, že nebudu nikdy chodit. Stále jsem však doufala, že rozmnožím řady těch ochrnutých, kteří mohou řídit auto, vařit, pracovat a ovinout své paže.Okolo někoho, koho mají rádi, že se budu moci normálně napít vody ze sklenice, vykoupat se, učesat si vlasy a upravit obličej. Takové malé věci, které však činí velký rozdíl mezi tím, kdo je částečně ochrnutý a tím, kdo je naprosto nemohoucí.
Petra jsem milovala a nechtěla jsem ho ztratit, bylo pro mě obtížné se s ním takto rozejít. Moje bezmocnost by pro něj byla příliš velkým břemenem. Když jsem dopis odeslala, zaplavily mě těžké vlny zármutku. Avšak sliby, které jsme si kdy dali, nemohou být splněny.
Petr mi nikdy přímo neodpověděl na můj dopis, naše rozhovory byly neobratné, vynucené situací. Jednoho večera se přeci jen dotkl našeho problému. Dosud nepochopil, že mé ochrnutí způsobuje daleko větší problémy, než bychom byli schopni zvládnout. Je toho příliš i na mě samotnou. Jeho romantické představy o společném nesení břemena mě dojímaly, byly naprosto nereálné. Budoucnost odmítal vidět takovou, jaká je.
Jednoho dne, kdy už byl unavený, vyčerpaný z našeho vztahu, z neustálé péče o mě, rozhodl se říct, co ho tolik trápilo. Hlas se mu chvěl a se slzami v očích se pousmál a řekl: „Myslím, že máš pravdu, asi bych to dál nezvládl. Nejde to, neumím to. Odpusť.“
Připomínala jsem si v duchu každičkou společnou i tu sebemenší fyzickou rozkoš s Petrem, kterou už nikdy nezažiji. Vybavovala jsem si detaily příjemných vzájemných dotyků, které jsme kdysi prožívali. Dnes je vše jinak, vzpomínky zůstaly, neodešly, on ano.
Naučila jsem se žít s postižením, které mně změnilo celý život, ale i tak je na světě dobře.
ChytráŽena.cz