Chalupa, kam rádi s přítelem jezdíme, leží na svahu hor, odkud je nádherný výhled na malebné údolí, v němž se vine potok. Je cítit sladkou vůni právě složeného sena. Bylo mi tady vždy dobře daleko od špinavého, hlučného a zapáchajícího města, s radostí jsem si užívala přírody, slunce a svěžího vzduchu. Na nedalekém ranči mám ustájeného svého koně, na kterém jsem vždy ráda jezdila. Připomínala jsem si krásu těch uplynulých dní, kdy jsem šťastná a pod jasnou oblohou jezdila na svém koni.

Jeden skok do vody v místech, které jsem tak dobře znala, tupý náraz, ležela jsem tváří ke dnu. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? A proč mám ruce přivázány k tělu? Nic jsem si nevybavovala, lapání po vzduchu, dušení se pod vodní hladinou, nemoci se pohnout, co se to jen stalo? Jsem v nemocnici.

V nemocnici pro mě udělali vše, co mohli a řekli mi, že mohu jet domů. Jedna otázka, pro mne ta nejdůležitější, však zůstávala nezodpovězena. „Pane doktore, moc jsem se snažila, abych se naučila hýbat rukama. Nyní začínám pochybovat, že se mi to kdy podaří.“ „Ne, Jani. Už nikdy se ti to nepodaří!“ Odpověděl prostě. „Měla bys na to přestat myslet.“

To byl naprostý opak toho, co jsem chtěla slyšet a co jsem si z hloubi duše přála. Asi jsem tu zprávu čekala, nebyla jsem však ochotna smířit se s tím, že navždy zůstanu celkově ochrnuta, navždy bezmocná, navždy závislá na druhých. Přesto jsem čekala, že se stane zázrak a v nemocnici mě vyléčí.

Na předloktí jsem měla upevněny zvláštní spony, kterými mě naučili, jak užívat ramenních a zádových svalů, abych alespoň trochu hýbala rukama. Mohla jsem tak trochu ruce zvedat a spouštět, avšak stále jsem nemohla pohnout prsty ani ohnout zápěstí. Nemohla jsem uchopit a ani zvednout tu nejmenší věc nebo nádobu. Pro zdravého člověka to nic neznamená, když vloží trochu jídla do úst, pro mne to byl úžasný pocit z toho, že jsem se to naučila. Častokrát jsem víc jídla rozlila, nežli dostala do úst. Přesto jsem to považovala za obrovskou věc se po půldruhém roce sama najíst.

Mám jít nyní domů, jak to vše zvládnu a co mě tam čeká. Jak to vše zvládnu? Ty trýznivé myšlenky se draly stále napovrch. V slzách jsem psala Petrovi dopis, abych mu v něm sdělila, co mi doktor pověděl.

„Už nikdy nebudu vládnout rukama. To znamená, že zůstanu stále bezmocná a odkázaná na péči druhých. Nikdy nebudu moci být něčí manželkou. Vím, že mě miluješ - jako já miluji Tebe. Ale osud nám nepřeje. Kéž zůstaneme dobrými přáteli. Chci, abys měl volnost vybrat si a milovat jinou ženu. Zajímej se o jiná děvčata a snad najdeš tu pravou, která by byla tvou manželkou. Já jí nikdy nemohu být. Bolí mne to, avšak nemohu po tobě chtít, aby ses spojil se mnou v takový nevyvážený svazek.“

Dávno jsem se smířila se skutečností, že nebudu nikdy chodit. Stále jsem však doufala, že rozmnožím řady těch ochrnutých, kteří mohou řídit auto, vařit, pracovat a ovinout své paže.