Nevím, jak vy, ale já ráda vzpomínám na Mikuláše mého dětství. Mikuláše mám spojeného s vůní pomerančů a mandarinek, chutí banánů. Byla to doba, kdy tyto pochutiny nebyly k dostání celý rok a objevovaly se vždy před Mikulášem. Naše maminky na ně stály frontu, aby byly doma k dispozici nejen na Mikuláše, ale i na Vánoce.

Mikuláš v té době přinášel hlavně tyto pochutiny. Ovoce bylo spousta, jiných sladkostí (bonbónů a čokolád) podstatně míň. A my se opravdu těšili hlavně na ty mandarinky, pomeranče a banány. Mikuláš viděný očima dítěte byl vždy úžasný. K nám domů chodil kouzlem, vždy z 5. na 6. prosince v noci nějakým záhadným způsobem pronikl až k nám do pokojíčku a na peřiňák položil zmíněné dobroty pro mě a bratra. Vždy tam byly dva úplně stejně balíčky.

Rozhodně jsme jako děti nepřišli ani o osobní účast Mikuláše a čerta. S těmi jsme se setkávali ve společenském sále na besídce. Tuhle besídku zpravidla organizovaly maminky, tatínků tam bylo poskrovnu. Jeden rok to bylo ve vodárně, druhý u hasičů (pardon, v té době u požárníků). Oba rodiče pracovali ve vodárně, tento podnik se družil s hasiči a besídku pořádali vždy na střídačku. Za obligátní básničku nebo písničku jsme dostávali dobroty. Nesmělé děti byly Mikulášem pochváleny, že přeci jen na konec ze sebe něco vymáčkly. Zlobivé děti byly pozlobeny čertem.

Nejvíce asi vzpomínám na jednoho Mikuláše v sále u požárníků. Ještě jsem nechodila do školy. Děti seděly v sále u stolu a maminky postávaly kolem sálu a povzbudivě se usmívaly. A ta moje tam nebyla. Tak jsem se sbalila a šla ji hledat. Vyšla jsem ze sálu a narazila jsem na Mikuláše v bílém s vysokou bílou čepicí, bílým vlasem a plnovousem jako z vaty. Vypadal, že je velmi vysoký. Dělala to ta vysoká čepice. Zpod bílých vlasů mu koukal žlutý proužek úplně jiných vlasů. Překvapeně jsem zůstala stát a zírala jsem na něj. A pak mi to došlo, ty žluté vlasy. Tenhle Mikuláš je přeci náš! Tedy abych byla úplně přesná - naše. Byla to moje maminka. Hned jsem se k ní přihlásila. Maminka mě uchlácholila, poprosila, ať nikomu neřeknu, že je Mikuláš. Její kolegyně mě odvedla zpátky na místo a posadila vedle mé kamarádky. Je mi jasné, že z maminky byl Mikuláš hlavně proto, že byla ze všech dam nejvyšší.

Když přicházel Mikuláš s velmi uvěřitelným čertem, tak jsem si pořádně prohlédla i čerta. Přes vynikající nalíčení a ještě lepší herecký výkon, jsem zjistila, že čert je přeci taky náš. Byla to maminka mé kamarádky sedící hned vedle. A když zrovna nebyla čertem, tak jsem jí říkávala teto. Čert nás hodně pozlobil a smlsnul si na nás, přestože jsme určitě byly hodné holčičky.

Ještě na jednoho Mikuláše vzpomínám ráda a se smíchem. To už jsem chodila na základku a věděla jsem, jak to s tím Mikulášem asi je a kdo za něj nosí dárky. Ten rok se rozhodli, že nás na besídce hodně pozlobí. Všechny zlobivé děti (tedy všechny děti) dostaly papírový sáček s kouskem uhlí. Zklamání by to jistě bylo veliké, kdybychom nezahlédly druhý koš plný obvyklých dobrot. Ty jsme také dostaly, jen trošku později. A co mě nejvíc rozesmálo? To když jedna z maminek ke konci Mikuláše prohlásila, že jestli se někomu papírové pytlíky s uhlím nehodí, ať jí je dají, že si s nimi ráda zatopí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10