Název knihy: Thajské masáže a jiná dobrodružství
Autor: Alena Harnová
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 2011
Vázaná vazba
Rozměry: 115 x 185 mm
Počet stran: 250 str.
Cena: 174 Kč

Sesbírejte nejneslučitelnější povahy a vyšlete je společně na měsíc do jihozápadní Asie- Thajska, Barmy, Laosu, Malajsie a Singapuru. To by mohli takhle namíchat snad jen pejsek s kočičkou- manažerka, alkoholik, flegmatik, cholerik a všudybýlek ´všechno znám, všude jsem byl a všemu rozumím´.

Z toho může vyjít buď jen seance anonymních psychiatrických pacientů  nebo veliká legrace prošpikovaná vtipnými i neuvěřitelnými příběhy a dialogy.
Nabízím vám tuto směs k ochutnání, nechte se unést dálavami- Bankok a jeho paláce, hory a sloni na severu, mlžný Mekong, moře a ostrov Phi-Phi, který chvíli po nás smetla vlna tsunami, Kuala Lumpur s největší stavbou světa Petronas Tower a kosmopolitní Singapur s čínskými chrámy i nočním životem.
Takže… posuďte sami a hlavně se dobře bavte!!

Ukázka č. 1:

-8-   Bamboo na woku

Na oběd jsme si každý ulovili, co nám padlo do oka.
Lenka si dala na woku smažené nudle s bambusem a kuřecím masem.
„Ukaž, co to máš? To vypadá hezky… kurec, a pěkně to voní… je to dobrý?“, chtěl hned vědět hladový Pavel.
„Už zase vidí jídlo, to s ním nebude řeč, dokud si taky něco nedá“, povzdychla si jeho žena Tereza a začala vytahovat peníze.
Pavel se hned zajímal, zda se to dá nějak dokořenit a na co že to mají spoustu těch skleniček a mističek.
Pán nám začal plynně thajsky vysvětlovat, k čemu všemu jsou.
Byli jsme na to stejně jako na začátku.
Anglicky (a to už méně plynně) se nám z něj podařilo vypáčit jen pár slov jako „wok, bamboo, chicken, noodles a rice“. Časem jsme pochopili, že toto je veškerá slovní zásoba všech Thajců a jsme tedy odsouzeni celý měsíc jíst jen rýži nebo nudle. Ale až po delší době jsme pochopili, že toto omezení je sice dáno jejich slovní zásobou, ale ta je omezena jejich zásobou v kuchyni. Oni totiž opravdu nic jiného než rýži a nudle nejí.
Mělo to zase výhodu pro ty členy naší skupiny, kteří neuměli anglicky a tak jim stačilo k naučení opravdu jen pár slov, aby nezhynuly hladem.
V různých místech se pak ještě menu rozšiřovalo o vepřové, buvola a u moře ještě o ryby. I tohle naši neangličani v pohodě zvládli.

No nicméně to nevyřešilo Pavlovu klíčovou otázku na různé skleničky, ale celkem rychle pochopil, že mu v tom místní obyvatelé (kterých se mezitím seběhlo několik z okolí a „radili“) nepomohou.

Je třeba začít jednat a musí položit na oltář nějakou oběť, a to asi sebe, a nasypal si prášek z jedné mističky do jídla.
„Jde to, chutné. Asi je to příchuť z krevet, když je to růžové. Jdu dál, copak to máme tady?“, a lup tam špetku dalšího prášku.
„Taky dobré, teď ještě zkusím tento“, a uchlácholen pozvolným vývojem mdlé chuti začal experimentovat s množstvím.
Jen co otevřel skleničku, vyhrkly mi slzy do očí jako předvoj zkázy. Já tušila, ale Pavel byl odhodlán jednat dál.
S nic netušícím úsměvem si dal do pusy další sousto. Chvíli se nic nedělo, ale pak postupně začal měnit barvy v obličeji, do očí mu vyhrkly slzy stejně jako mě před pár minutami a za chvíli z uší plameny.
„Pomoc, hasit, to mě zabije. To je snad nějaká kyselina…“, volal zoufale Pavel.
Ale to už se místní kibicové seběhli kolem a smáli se, až se za břicha popadali. Začali nám vysvětlovat, že thajská kuchyně je trošku ostřejší a tak musí být turista obezřetný (jinými slovy ne nenažraný a nemůže si tam nasypat půlku mističky). Nebo tak jsme to alespoň pochopili z posunků a dalšího anglického slova, které ovládali= HOT´. Ona celá jejich kuchyně je dost ´hot´ a vám z toho bude ´hot´ následovně.

-9-   Nástrahy tržiště a azbestový Adam

Takto poučeni thajskou krmí jsme se vydali do víru tržiště.
Je to celkem zábava potloukat se tam a dívat se na ty krásné výrobky. Třeba výrobky z teakového dřeva anebo z kokosového, to je velice legrační, je celé kropenaté. Lžičky, misky, hůlky na jídlo….všichni měli turistickou potřebu začít nakupovat suvenýry už hned teď a tady.
„Kurec, no za ty prachy, nekup to,“ prohlásila Tereza a už tahala peněženku. Asi bylo třeba roztočit nějakou tu korunku (tedy spíše báth) a nakoupit suvenýry domů, než to Pavel všechno prožere.
„Neblázněte, vždyť to budete tahat celý měsíc na zádech. Toho ještě po cestě uvidíte…“, snažil se zastavit naši invazi Olda.
„A i TYHLE lžičky a talířky?“, snažila jsem se zpřesnit situaci.
„Všechny lžičky a talířky“, řekl důrazně Olda a táhl nás pryč.

Na místě srazu už byli všichni. Někteří jen tak postávali, někteří fotili vše kolem, jiní zase měli v ruce kus žvance a dávali všem ochutnávat.
Adam s Evou seděli na židlích v restauraci a dojídali baštu. Byl to spíše stánek, ke kterému někdo postavil pár reklamních stolků jako upoutávku na značku, kterou jsme v životě neviděli a ani během pobytu v Asii nespatřili. Postupně jsme si k nim přisedávali a dávali si také něco studeného pití. Počáteční obavu z ledu, že nevíme, z jaké vody ho vlastně vyrobí, nás rychle opouštěly a my si ho do skleniček ládovali všemi deseti. I na kolenou bychom o něj škemrali. Myslím, že jsme prodavači zvedli pěti kokakolama roční obrat na dvojnásobek, jak byl šťastný a jal se nás hned obsluhovat.

Adam odklopil víčko skleničky, která byla na stole, a lžičkou začal přidávat obsah do svého talíře. A přidával a přidával…
Pojali jsme podezření o obsahu a začali mu dávat rady a líčit naši nedávnou zkušenost s kyselinou (rozuměj chilli papričkou) v jídle.
„Já to tak mám rád, doma si klidně do jídla nakrájím i několik feferonek“, smál se nám Adam.
Po přidání asi desáté lžičky zpozorněl i thajský prodavač/kuchař/číšník a nevím, co ještě dalšího, v jedné osobě (tady vlastně v každé provozovně, ať už se jednalo o jídlo či ubytování, pobíhal vždy jen jeden mužík a byl takové ´deset v jednom´) a začal ho upozorňovat, že to je opravdu moc HOT.

„Ok, don´t worry“, uklidňoval ho Adam a s klidem dál pokračoval v jídle.
Kuchař znejistěl a začal něco vykřikovat. Z okolí se pomalu začali scházet ostatní kuchaři/číšníci a i oni chtěli přijít se svou troškou do mlýna.
„To být moc pálivé, to nedávat tolik lžička“, začal jeden.
„Ty turista si vzít z jiné skleničky, toto pro thajská kuchyň. To jíst jenom my místní. My zvyklí, naše žaludek taky zvyklé.“
„To být rozmačkané feferonky“, najednou těch anglických slov ze sebe vykulili asi více, než kdy před tím v celém životě. Asi měli strach o Adamův život a jen nevěřícně kroutili hlavou, jak mu pěkně chutná a ještě si pořád přidává, dokud nevyplenil celou skleničku.
To už kolem něj stálo docela obstojné publikum. Napadlo mne, že bychom mohli začít vybírat za představení.
Ani po skončení jídla se obecenstvo nerozcházelo, asi všichni čekali, co bude dál. To přece turista NEMŮŽE přežít!!!
Ale stále se nic nedělo a Adam se na ně usmíval. Chvílemi to dokonce i vypadalo, že si snad řekne o další porci feferonek. Ale to by asi bylo i na Thajce moc a tak jim nechtěl způsobit žádnou vážnou psychickou újmu. Tak jen pěkně poděkoval a zalil to pivkem.
Myslím, že jsme tím dali vážnou lekci domorodcům hned v úvodu.
   

-10-   Tržiště v bikinách

Odpoledne už bylo takové volnější v pohodové náladě. Na programu jsme měli vodní trhy, kam jsme se dopravili záhadným dopravním prostředkem, který vypadal jako nakřížený autobus, tuk tuk a rikša v jednom. Zavezlo nás to někam na předměstí Bankoku. Byly to vlastně takové malé Benátky východu vyrobené z bambusu. Místo Dómu svatého Marka a slavné zvonice trčela někde z hloubi pralesa pagoda, ale k té jsme se za dobu krátkého pobytu nestačili vůbec probojovat.
Místo ulic tady byla nábřeží a různé více či méně křivé a šišaté můstky přes ´plavební kanály´, všechno originál bambus. My se do středu tohoto ´city´ dostali také po vodě, frčeli jsme na stejné lodi, ze kterých jsme si potom kupovali kokos na žízeň a ovoce na svačinu. Toho tady bylo požehnaně, spousta druhů, vůní i velikostí, až nás naše české oči přecházely.
Něco takového jsme ještě neviděli. Jedno vypadalo jako zelený velký ježek a náš místní průvodce nám lámanou angličtino-thajštinou vysvětlil, že být sice moc dobré, ale také pěkně smrdět, a tak mají v těchto končinách i speciální piktogram s přeškrtnutým ježatým oválem. Třeba do hotelů vám to rozhodně tahat nedovolí, to by potom asi museli vykoupit celou zásobu toaletních vůní z místní drogerie.
Ona i budova opery v Singapuru mám tvar na počest tohoto ovoce. Protože jsme ale k opeře v Singapuru dorazili až po setmění, tak nevím, zda věrně kopíruje i tou barvou. Jen jsem doufala, že vevnitř bude i jiný odér.
Ale zpátky na vodu. Všude se pohybovaly bárky, prodavači na nich byli zruční piloti jako ve Formuli jedna, zvládali to levou zadní, ještě u toho stačili osekat kokos nebo vám navážit kilo podivného růžového ovoce. Byli třeba i v pěti řadách vedle sebe. Na dálku jste ukázali, co chcete, gestem a pozvednutí jednoho kusu zmiňovaného objevu si to prodejce ověřil a pak vám přes čtyři řady loděk poslal balíček. Peníze putovaly stejnou cestou, jen opačným směrem. Asi na to Budha dost pečlivě dozíral, protože vždy všechno dorazilo správně na místo určení a nic nechybělo, tedy alespoň nikdo nic nereklamoval.
   
Najednou se ze zatáčky vyřítil další člun a už už to vypadalo, že do pětiproudé dálnice loděk naboří.
V duchu jsem viděla lítat kokosy, žbluňk, žbluňk, jako žabky by popadaly do vody. No, jeden by také mohl přistát mě u nohou, ale vzhledem k tomu, že jsem při eliminací balení v Praze mačetu do batohu nepřidala, tak by mi to stejně asi bylo k ničemu.
Na poslední chvíli ale kapitán evidentně závodní lodi s hromadou zeleného ovoce neznámého původu provedl v rychlosti manévr, za jaký by se nemuseli stydět ani členové fotbalové reprezentace. Prudce sebou smýkl doprava a vjel pod molo u domů na nábřeží. Jen tak tak nás lízl sprškou vody.
Bohužel to nebyla poslední sprška toho dne a bohužel ne všechny nás tak pěkně minuly. Každý nějakou schytal, šlo jen o to, eliminovat množství nahnědlé a snad i nevábně páchnoucí vody, která se vám rozprostře na tváři a objektivu fotoaparátu.
Po třetí koupeli jsem to přestávala řešit a pustila jsem se do nákupu suvenýrů. Olda nebyl na dohled, takže mě nebude peskovat, že jsem bláznivá a mám s tím ještě pár týdnů počkat, jinak se sedřu jako soumar. Taková krásná kožená pouzdra na rtěnku se sloníkem a nápisem Thajsko. To si přece nemohu nechat ujít. A vevnitř i zrcátko!! Beru jich hned pět, to se v batohu někam přece vejde.
   
Po dvou hodinách už jsme začínali být upečení, protože tady nebylo moc stínu. Rozhodli jsme se tedy pro kokosové zpestření a houkli jsme na paní v loďce, která se nám vzdušnou čarou zdála nejblíže.
Měla na hlavě klobouk, který tady byl buď výkřikem poslední módy nebo staletou tradicí, protože ho na hlavách měli snad všichni. Vypadal jako proutěný koš spletený z bambusu, posazený na hlavu dnem vzhůru a dole se zvonovitě rozšiřoval, aby poskytoval co největší stín na ramena. Byl docela šik.
Když se hlava s kloboukem pozvedla a promluvila, pochopili jsme, že je to pán. Vzhledem k tomu, že anglicky neuměl, tak ho naše prvotní mylné oslovení neurazilo. Na objednávku nám stačily ruce, ukázali jsme na kousek, který chceme, on se širokým bezzubým úsměvem přikývl a mačetou začal odsekávat vršek pořádného ořechu. Já bych si při této manipulaci zcela jistě odstranila omylem i pár prstů, takže jsem před ním nakonec pomyslně smekla i klobouk (jinak jsem nosila zásadně reklamní kšiltovku značky, na kterou si už nevzpomínám).
Z odseknutého vršku vznikl jakýsi poklop a dovnitř se vsunulo brčko. Tekutina byla lahodná, vychlazená a vcelku nás i zasytila.
Pomalu jsme se začínali poohlížet po Oldovi, aby nás navigoval zpět do hotelu, odkud nás čekal noční přejezd autobusem (tentokrát jsme doufali v něco lepšího než pouliční směs zdejších čtyřkolých dopravních prostředků). Mířili jsme na sever- cílová destinace Chang Mai.

Když jsme potom v pokojích sbalili batohy, svačinky a jiné hlouposti na cestu, plni velkých očekávání jsme se vydali na nedaleké autobusové „shromaždiště“, odkud vyjížděl náš nefalšovaný autobus.

Tuto knihu Thajské masáže a jiná dobrodružství koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Brána.