Tomáš Berka – O kytarách a tak...

Tomáš Berka hraje na kytaru od roku 1977 a jako kytarista spolupracoval s řadou hudebních skupin a interpretů zvučných jmen bez rozdílu žánrů. K jeho velké vášni patří restaurování starých drnkacích hudebních nástrojů.

Kytary vás doprovázejí již desítky let. V kolika letech jste se na ni začal učit hrát? Byl jste samoukem nebo vám někdo pomáhal?

Byla to vina mého dědečka, za ruku mě odtáhl z modelářského kroužku a odvedl do lidové školy umění. Bylo mi devět a byl jsem z toho vzteky bez sebe, jako každý kluk v tomhle věku. Paní profesorka byla nekompromisním tyranem spolčeným s rodiči čili nepřítel, jak má být. Musím však popravdě říci, že mě svým nekonečným drilem naučila dokonalým základům hry pravou rukou a to je pro kytaristu základ a pokladem pro jeho další vývoj. Uměl jsem zahrát dřív sólové koncertní skladby z listu, nežli jsem se na táboře od kluků naučil svoji první písničku – Dajánu. Trochu jsem je všechny štval, že mi to učení jde tak rychle, protože jsem svoji klasickou výuku zatloukal, jak jen to šlo. Zhruba po týdnu jsem uměl všemožné akordy a v ten moment mi došlo, proč jsem se tolik let trápil a nechal terorizovat rodinou a kantorem. Bylo to úžasné a jak po mně koukaly holky… To bylo něco! Na rok jsem klasiky nechal, nicméně jsem se k ní po čase vrátil a začal objevovat její krásu. Bylo ještě mnoho učitelů a rádců, které jsem na své cestě potkal a učím se prakticky dodnes. Paradoxem možná je, že jsem tuším že sedm nebo osm let sám učil klasickou kytaru a mé žáky můžete potkávat na koncertních pódiích.

Vzpomínáte si, kde jste uviděl svoji první kytaru? Koupil vám ji někdo, ušetřil jste si na ni sám nebo byl obdarován?

Jasně že vzpomínám. Byla to Cremona a taková ta trampská malá a přinesl mi ji táta na chatu o prázdninách, když mi bylo devět - paní profesorka mě s ní vyhnala, že je na výuku nevhodná a tak jsme šli s maminkou do obchodního domu Kotva do hudebních nástrojů a byla mi zakoupena opět Cremona, nicméně tentokrát klasická „španělka“, stála tehdy 811,- Kčs, to si budu pamatovat do smrti. Měl jsem ji hrozně dlouho, než mi ji ukradli a natočil jsem na ní dvě desky.

Zabýváte se krásnou činností – restaurujete staré drnkací nástroje. Jak dlouho trvá dát nový kabátek například staré kytaře? Restauroval jste hudební nástroj nějakého známého mistra?

Ono je to individuální. Záleží na poškození nástroje a na požadovaném výsledku. Minimálně tak tři měsíce, někdy i rok. Záleží na mojí lenosti a schopnosti se koncentrovat na práci. Používám staré původní techniky, které mě jako mladíka naučil jeden vyhlášený houslař a restaurátor tajně, ještě za totality v učilišti, aby to nikdo nevěděl, ale to je na samostatný dlouhý příběh. Musíme si uvědomit, že „kdysi“ se nikam nechvátalo a nespěchalo, takže staré techniky jsou prostě časově náročné. Co se týká slavných nástrojů, tak pár jsem jich v rukou měl, to je pravda a výsledek byl úžasný, ale ruku na srdce, kdo z čtenářek a čtenářů zná slavná kytarářská jména. Jednu kytaru však znáte všichni, je to nástroj, na který Helena Vondráčková poprvé v televizi hrála píseň Červená řeka. Tak ta mi na stole leží už rok, ale bude hrát a krásně, ale asi až v létě (jsem prostě lenoch).

Za svůj život jste spolupracoval s mnoha zajímavými hudebníky a osobnostmi. S kým byla největší legrace a od koho jste se naučil nejvíc o kytarách?

Největší legrace byla a vždy je s Varhanem Orchestrovičem Bauerem. Jsme stejně staří, máme si o čem vyprávět, známe se mnoho let a naše příhoda, jak jsme jeho Trabantem nabourali Alfu romeo za milión korun na Staroměstském náměstí, by se dala tesat zlatem do kamene. Ještě teď mám slzy smíchu v očích.

O kytarách mě jako o nástroji asi nejvíc naučil již výše zmiňovaný pan Morávek. Poprvé mi odhalil, jak to všechno funguje a dodnes jeho rady porovnávám s prohlášeními některých „populárních“ kytarářů a je to někdy legrace. Sám hraju na nástroje zn. Ovation (pouze americké originály) a kytary zn. Rozawood, ale ty jsou pro běžného člověka s průměrným platem v této zemi téměř nedostupné. Jsem moc rád, že znám několik mladých mistrů svého řemesla, kteří svoji práci dělají opravdu tak, jak se má a ne jak to bylo v kraji zvykem. Naopak magii hry na nástroj jako takový mi před několika lety dovysvětlil pan Štěpán Rak. Zkrátka dodal do plné číše tu poslední kapku dovršení – pověstnou třešinku na dort a moc si toho vážím. Kdo byl na jeho koncertě, ví, o čem mluvím.

Na co by si měl dát začátečník při výběru nové kytary pozor?

Koukněte se na stránky E-portýru, tam jsem tomuto tématu věnoval rozsáhlý článek.

Hlavně si dejte pozor na strýčka, který všechno ví, všechno zná a od všeho má klíče, takoví jsou nejhorší.

Hrajete v současnosti někde? Kam mohou naše čtenářky zajít a poslechnout si vaše kytarové umění?

Skoro osm let jsem nestál na pódiu, ale to se změnilo. Narodil se projekt Kytarové obrazy, který mě vrátil za klasickou kytaru. Bohužel momentálně jak se říká spí. Momentálně hraju sám pod svým jménem písně, které jsem složil a léta hrál se skupinou Corpus Delicti, které jsem spoluzakladatel, potom s Petrem Kocmanem (momentálně kytarista od bratří Nedvědů) a Jiřím Vondráčkem (ex Marsyas) hrajeme písně skupiny Marsyas a nebo s kapelou Ztraceni v překladu světové hity s českými texty, které si s kolegou Michalem Bulířem tvoříme sami. Je toho zkrátka dost a hodně se to mění. V tomto ohledu prožívám dynamické období.

Děkuji moc za rozhovor!

Já taktéž děkuji a přeji všem čtenářkám a čtenářům hlavně hodně štěstí!

Stránky Tomáše Berky: Kytarovéobrazy.cz

Petra Nachtmanová

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete