Toníček a Maruška

Poslyšte pravdivý příběh, který se odehrál těsně před začátkem druhé světové války mojí babičce Marušce. Psal se rok 1938, bylo všední podzimní ráno a na okna malého pronajatého pokojíčku v přízemí bubnovaly velké dešťové kapky. Studily jak led. Marušce bylo v září devatenáct let, pracovala v šicí dílně.

Na filcové papuče našívala různobarevné kytičky a lístky. Často zůstávala i přesčas, vždyť každá koruna se hodila. Doma, na valašských kopcích, na ně čeká deset sourozenců. Tedy vlastně, od minulého týdne jen devět. Nejmenšího Jeníčka předevčírem pochovali, doktor se k němu nedostal včas. Říkali, že to byly souchotě. Máří sepne ruce a za kloučka se pomodlí. Vzpomene si na slova z knížky Boženy Němcové Babička, kterou si nedávno půjčila od paní domácí. Pánbůh si ty, které má rád, bere k sobě tehdy, když je jim nejlíp. Utře si uplakané oči. Dnes by slzy ronit nechtěla. Dnes ne! Na návštěvu přijde totiž Toníček.

Mladý kluk s jiskrným pohledem a rázným vystupováním Marušku upoutal. Už skoro rok ho nosí v srdci a on ne a ne si jí všimnout. Až nedávno. Pomáhal svému tatínkovi ve skladu u nich v obchodě. Popadaly mu některé z bedniček s kořením a Maruška, která zrovna stála u pultu, mu je pomohla složit. Pěkně se na ni usmál, slovo dalo slovo a byla první schůzka. Bylo to moc pěkné. Vydali se na výlet do Luhačovic, zatancovali si a Máří měla pocit, že jí snad celý svět leží u nohou. Tolik přepychu a krásy kolem ní. Taky ji nikdo ještě nikdy neobsluhoval. Vždycky to byla jen ona, která se musela postarat. Nevlastní mamina jí poradila, ať si kluka jen drží, u nich na kopcích by ji beztoho žádné štěstí nepotkalo. Dnes poprvé pozvala Toníka k sobě do světničky. Starostlivě vyhlídla ven z malého kastlového okýnka a přes rozkvetlý muškát sledovala ten lijavec.

Přesto, že ještě nebylo ani pět hodin, byla pořádná tma. Vzala pár polínek a přiložila do kamen v rohu místnosti. Taky postavila na čaj a do misky co nejpěkněji naskládala škvarkové pagáčky. Toníček je má moc rád, proto koupila kus pěkné bokovinky a škvarky si vypražila domácí. Když je potom pekla, u malého okna v přízemí se zastavovali známí a chválili jí tu báječnou vůni. Máří byla šikovnou hospodyňkou. V kuchyni se musela umět otáčet. Když bylo nejhůř, bratři v lese upytlačili srnku, zajíčka nebo sojku. To si vždycky pochutnali. Mladší sestřičky sbíraly lesní plody, kterých bylo po okolních mezích spousta. Na Marušce už bylo, aby všechno zpracovala. Rodiče trávili dny na malém políčku, které k chalupě náleželo. Úroda byla na takovém úhoru ale hubená.

Z myšlenek ji vytrhlo zaťukání na dveře. Toník dnes dřív skončil v obchodě, aby si spolu udělali hezký večer. Pili horký čaj, přikusovali pagáčky, kamínka hřála a Tondu napadlo, že by mohl něco pěkného pro Marušku taky udělat. Nabídl jí, že se staví u nich v obchodě, déšť jim dvěma vadit nebude, je tu totiž vozem. Ona si bude moci prohlédnout celý obchod, ochutnat dobroty, které ještě nikdy nemlsala, přivonět k exotickému koření a při té příležitosti, jak už bývá zvykem, ji představí rodičům. Ona byla nadšená. V autě panovala výborná nálada, celou cestu se smáli hloupostem.

U obchodu zastavili.Toníkovi rodiče nebyli příliš movití lidé, ale jejich živnost jim vynášela na docela slušné živobytí. Maruška byla v sedmém nebi. Požádal ji, aby jen chvilku počkala, že zajde odemknout mříž. Postoupila tady pár kroků pod stříšku, aby se ukryla před studenými kapkami a...on se tam už někdo před deštěm schovával. Mladá, hezká holka s vlasy černými jak uhel. Natáhla k Máří ruku a jen tak mimochodem řekla. „Mladá paní, neberte si toho muže. Má zlé oči a vám s ním dobře nebude, na to vemte jed." Moje babička však varování nedbala a na prorockou větu té mladé, krásné čarodějky si vzpomněla vždycky, když ji její Toníček po svatbě doma bil.