Není to tak dávno, kdy jsem s dcerkou stála na dětské pohotovosti a čekala, až
se mi vyčurá. Tehdy jí bylo asi 8 měsíců. Netrpělivá sestřička pořád nakukovala,
a že si máme pohnout, no, řekněte 8měsíčnímu dítěti, ať čurá na povel. Když už
se nám to aspoň trošku povedlo a nějakou tu moč jsme odchytli, čekali jsme
dalších 30 minut na výsledek.
Nakonec si nás povolali zpět do ordinace a vyřkli ortel.
Dcerka musela být hospitalizována. Já, že jsem dcerku kojila, tak jsem chtěla
být s ní, ale lékařce se to moc nezdálo, že prý nemají tolik lůžek pro matky a
kdesi-cosi.
Já si stála za svým, no přece neukončím kojení kvůli jedné lékařce, které se
pořád něco nezdá.
Nakonec nás hospitalizovaly obě. Na oddělení bylo stěží 5 maminek s dítětem,
ostatní pokoje zely prázdnotou. Dcerce byla napíchnuta infúze a musela být
vycévkována, prý normální moč nestačí k vyloučení zánětu močových cest, na
které mají podezření.
Mně tekly slzy proudem, uslyšivší její příšerný křik. Nakonec mi byla přinesena
zpět, uplakaná, unavená, spavá.Ten večer jsme skončily na JIP -ce. Dcerce
vyletěly teploty na čtyřicítku a sestry si ji chtěly pohlídat a napojit na NON
STOP infúze. Já měla zůstat na pokoji.
Nevím, která matka by vydržela jít spát jinam než její nemocné dítě, já tedy ne a i když mi bylo řečeno, že na JIP nemám co dělat, stejně jsem tam zůstala.
Celý pokoj byl totiž prázdný.
Celou noc jsem držela dcerku v náručí, přikládala k prsu, hladila ji.
Další den ráno jí bylo lépe. Vyspala se a teploty klesly. Při vizitě dostala
lékařka od primářky přede mnou vynadáno, že mé dcerce dala antibiotika, že je
evidentně nepotřebuje a že tedy ani neví, proč tu má dcerka leží.
Na dotaz primářce, zda mohu dítěti namazat hrudníček Koalkou - kefrovou
mastí, vysmála se mi do očí, že když věřím na nějaké masti, ať si ji tedy namažu
celou.
Po 3 dnech jsme byly převedeny zpět na
klasický pokoj a bylo nám podáno jídlo. Tedy dcerce, na to, že měla 8 měsíců,
tak skladba jídelníčku byla hrozná. No posuďte: rohlík a hrníček kravského
mléka na snídani - na to už si stěžovala jedna maminka, přesolená polévka a
rozmačkané brambory se špenátem a vajíčkem na oběd. Večeři jsem dělala dcerce
raději sama - klasickou kaši. Ještě, že jsem kojila, jinak by asi dcerka trpěla
hladem. Na dotaz sester, jestli si myslí, že je to adekvátní strava pro 8měsiční dítě, pokrčila sestra rameny a řekla, že když nejsem spokojená, je hned
vedle kantýna a můžu si jít koupit, co chci.
Ve čtvrtek tomu všemu dal korunu lékař, který tvrdil, že na RTG snímku dcerky
je všechno v pořádku a jiná lékařka při vizitě tvrdila, že dcerka měla
bronchitidu - podle RTG snímku.
To už jsem žádala o revers, který mi osobně přišla primářka odmítnout dát.
Na mou obhajobu a také na to, že si budu stěžovat u ředitele nemocnice - byť jsem
její zaměstnanec, mi revers vydán byl. Jen co se rozneslo, že v dané nemocnici
pracuji, začali se ke mně všichni chovat jinak. Najednou byla strava i pro mé
kojené dítě a já pro ni dostávala jogurty, přesnídávky a zeleninové vývary.
Nakonec nás reversně propustili v pátek.
Co říci na závěr?
Možná jen jedno, po příjezdu domů jsme já i dcerka chytly průjem, který na
oddělení koloval a kvůli kterému tam nakonec byly maminky o týden déle.
ChytráŽena.cz