Přihodilo se mi něco, co jsem brala jako takové znamení či varování. Stalo se to vloni o Dušičkách, kdy jsme se kompletně celá rodina vypravili na hřbitov zavzpomínat na své blízké. Znáte to, babička si neustále stěžuje, děti se hádají a pošťuchují, maminka hudruje na babičku, no prostě klasika. Já jsem se letos toho mumraje duševně nezúčastnila. Všichni si povídali, nebo se dohadovali, já však byla duchem jinde. Moc jsem přemýšlela o skvělé nabídce, kterou mi učinili v práci. Jednalo se o tříměsíční zahraniční stáž. Moc jsem chtěla jet, jenže jsem tu nemohla nechat maminku samotnou, tak mi dali pár dní na rozmyšlenou.
Všude na hřbitově bylo plno lidí, tudíž se moc přemýšlet nedalo. Asi po půl hodině se všichni chystali domů. Mně se moc nechtělo, potřebovala jsem si utřídit myšlenky a být chvíli o samotě. Smrákalo se a hřbitov se až na naši rodinu zcela vylidnil. Řekla jsem proto našim, ať jdou napřed, že za nimi za chvíli přijdu. Maminka jen podotkla, ať si pospíším, abych se nebála. Když odešli, začala jsem s dědečkem v duchu rozmlouvat. Nakonec z mé strany padla otázka, zda mám na tu stáž jet, či nikoliv. Zeptala jsem se dědy, zda mám jet, pokud ano, tak ať nic nedělá, pokud jezdit nemám, tak ať mi dá nějaké znamení. Ani jsem v nějakou odpověď moc nedoufala, když tu náhle spadla z hrobu čerstvě zapálená svíčka. Zůstala jsem jako opařená, protože jsem nechápala, jak mohla tak sama od sebe spadnout, když nefoukalo a pomník je rovný. Pochopila jsem to tak, že mi dědeček dává znamení, že jezdit rozhodně nemám. Tak bylo teda rozhodnuto. Sice jsem to moc nechápala, ale děda mi dal svůj názor najevo.
V práci jsem šéfovi oznámila svoje rozhodnutí. Velice se divil, proč jet nechci, když jsem o to moc stála a chtěl znát důvody mého odmítnutí, ty jsem mu ale neřekla. Tak místo mě nakonec odjela kolegyně Hanka.
Na druhý den bylo v práci pozdvižení. Všichni jen o něčem šeptali a chodili z jedné kanceláře do druhé. Kamarádka mi potom řekla, že Hanka při cestě na stáž měla nehodu. Že je v nemocnici, má jen zlomenou nohu. Ihned jsem věděla, proč dědeček nechtěl, abych na tu cestu jela já. Mohla jsem být v nemocnici místo Hanky. Zatím jsem to nikomu neřekla, proč jsem se rozhodla nejet. Za to, že se mi nic nestalo, můžu poděkovat dědečkovi, který mě varoval.
Byra - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz