Vážná nemoc

V roce 1994 jsem velmi vážně onemocněla. Diagnóza zněla zhoubný nádor kůže. Měla jsem tehdy 22 let, život před sebou, ani dítě jsem ještě neměla. V nemocnici, kam mě přijali na operaci, jsem se seznámila s Janou. Měla tehdy asi 40 let, byla vdaná, měla dva už vlastně dospělé syny. I ona měla stejnou diagnózu a čekala na operaci.

Ležely jsme spolu na pokoji. Vzájemně jsme si dodávaly odvahu a staly se z nás kamarádky. Operovali nás ve stejný den. Když jsme obě byly ujištěny, že operace byla provedena včas a není nutná, mimo pravidelných kontrol, ani další léčba, pookřály jsme. Fakultní nemocnice, ve které jsme obě ležely, byla velká, a my podnikaly procházky po jejím celém areálu. Přestože mezi námi byl poměrně velký věkový rozdíl a bydlely jsme zhruba 150 km od sebe, začaly jsme se navštěvovat i po propuštění z nemocnice. Jana se vrátila zpět do práce, mně tenkrát dali „pro jistotu“ plný invalidní důchod. Nejdřív jsme se navštěvovaly poměrně často, poté naše setkání vystřídala korespondence. Psaly jsme si hodně často, dopis střídal dopis, zasílaly jsme si pohledy k svátkům, narozeninám, z dovolených atd. Sem tam jsme si i napsaly, jak se nám daří po stránce zdravotní. Vše bylo na dobré cestě, život šel dál.

Ani nevím, kdo odeslal poslední dopis. Najednou naše korespondence řídla a obsah dopisů se krátil, až najednou vymizela úplně. Jana ženila syna, já si našla přítele, vdala jsem se a když jsem otěhotněla, vzali mi i invalidní důchod. Nejspíš jsem byla natolik zdravá, když jsem počala dítě, že jsem důchodu již nebyla hodna. Se synem jsem nakonec ale zůstala sama. Mnohokrát jsem si za ta léta řekla, že bych se mohla pokusit Janu nalézt, zjistit, jak se jí daří, zda je zdráva a jestli už třeba není babičkou. Dokonce jsem našla i její adresu z dob, kdy jsme si dopisovaly. Nenašla jsem ale odvahu jí napsat. Nebo chyběl čas? Jako matka samoživitelka ho opravdu nemám nikdy nazbyt. Když i u nás začala televize vysílat pořad, do kterého si host smí pozvat někoho, koho dlouho neviděl, nebo jen někoho, komu má co říct, chtěla jsem napsat. A zase ten čas... A šla bych vůbec já do televize? Vybrali by mě? Ani mnozí přátelé nevědí, jak vážně jsem v minulosti byla nemocná. Svěřila bych se s tím nyní před televizními kamerami? Nenapsala jsem. Život šel dál. A loni před Vánoci jsem dostala zcela nečekané přání. Obálka skrývající krátký dopis a přáníčko k Vánocům byla adresována na mou starou adresu, na mé rodné příjmení. Na adrese stále bydlí mí rodiče, proto se dopis dostal až ke mně. Byl od Jany. Našla mou adresu z dob, kdy jsme si psávaly a neodolala pokušení, aby mi nenapsala. Skutečně je už babičkou, a dokonce trojnásobnou! Má radost byla veliká. Naše korespondence se opět obnovila, jako by tomu bylo pár dnů, co jsme si napsaly naposledy. Když jsem ji zvala k nám, zdvořile odmítla. Necítila se nejlépe, ale pozvala mě i mého syna k sobě.

Janu jsem při našem setkání po letech nemohla poznat. Přišla mi s manželem na nádraží naproti, jeho jsem poznala i po letech, ale Jana hodně zestárla. Poté jsem zjistila, že Janě se nemoc po několika letech vrátila s neobvyklou agresivitou zpět. A, bohužel, sžírala její útroby a šířila se velmi rychle. Dnes už vím, že Jana svůj boj s nemocí nemůže vyhrát. Každý den může přijít porážka. Moc si s ní rozumím i po letech. Trávím s ní tolik času, kolik jí můžu dát. Jana se se svým osudem smířila a dokáže být i v této situaci veselá. Užívá si svých dvou vnoučků a malinké vnučky a hodně času tráví i se mnou.

Proč píši tento příběh? Možná jen proto, aby si každý uvědomil, že nemá čekat, když chce něco udělat. Často mě totiž napadá, že kdybych tenkrát, když byl můj syn ještě maličký a já chtěla napsat dopis své kamarádce, s kterou jsem v roce 1994 ležela v nemocnici, měla víc odvahy a věnovala bych trošičku času napsání dopisu, mohla jsem celé ty roky mít skvělou kamarádku. Mohly jsme spolu zažít mnohem víc krásných i zcela obyčejných dní, o které jsme takto byly ochuzeny.

Přesto jsem ráda, že Janička loni našla mou adresu a opět napsala pár řádků, které nás na čas, který jí zbývá, opět sblížily.

Pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete