Velkorysost průvodčího

     Nejednou jsem byla "svěřena" do péče své tety.  Narodila jsem se v listopadu, ovšem tato příhoda se stala pár týdnů po mých narozeninách. Proč píši takhle tajemně a prozatím se může zdát i nepodstatně...? Prostě vše souvisí se vším, alespoň v tomto případě určitě...
     Moje teta byla od svého dětství velmi často a celkem vážně nemocná. V dospělosti měla přiznaný částečný invalidní důchod.
     Za běžných okolností jsem jezdila k tetě na pár dní, a to v létě. Teta si mne u sebe nechávala ráda, nebyla jsem slyšet, pomalu ani vidět..., i když jsem jako adolescent z toho rychle vyrostla! Nevím již však, z jakého důvodu jsem byla u tety o zimních prázdninách, nejspíš však jenom proto, že jsem k ní jet chtěla. Rodiče mě k tetě odvezli a bylo... , s tím, že si pro mne zase přijedou. Nakonec se rodiče s tetou domluvili, slovo dalo slovo, že přijede i ona k nám. Tak to nemohlo dopadnout jinak, než že místo toho, aby naši jeli pro mne, tak mě naopak teta přiveze... - vlakem, nebo autobusem a zůstane pár dní u nás. A proč taky ne, že jo!?
     Já jsem byla nejen podle vyprávění, ale i fotek "malá a hubená" holčička. No, a teta se mnou přišla na nádraží k přepážce, že zakoupí lístky na vlak. Paní za přepážkou se na mne podívala a s otazníkem se zeptala: "Tak tady to bude  jeden pro dospělý, co?" Teta s úsměvem souhlasila, jelikož byla ráda za každou ušetřenou korunu. Nikdy by ji však nenapadlo něco takového z vlastního vědomí.
     Tak jsme nasedly s tetou do vlaku, jenže... Vlak ujel pár stanic a přišel průvodčí. Já jsem se jen prý dívala z okna, působila jsem tak, že nic jiného nevnímám. Teta předložila jízdenku, průvodčí ji kleštičkama procvakl a ptal se: "A ta malá -, té je kolik?" Teta v klidu odpověděla: "No, pět!" Průvodčí se pomalu odebíral z kupé, když jsem z ničehož nic a hlavně takovým chlubivým způsobem zvolala: " Ne!" - "Mně je tolik!" - a na prstech jsem ukázala - šest!!! Samozřejmě, že jsem "slovo" šest říct uměla, ale tohle bylo pro mne v danou chvíli asi lepší! Názorná ukázka s potřebností nejen jedné ruky, ale i druhé přece jen působila "vážněji", než říct "šest"!
     Pan průvodčí se začal strašně smát. Teta si připravovala peněženku, že zaplatí nějakou pokutu... Pan průvodčí však mávl rukou a slzami smíchu z kupé odešel. Možná se bál, že se rozpovídám,  jako to umím dnes..., kdo ví. I když bych více, než "šest" neprozradila!
     To byla moje první a poslední jízda vlakem "na černo".
    
    
   
 

Autor:Vikitorie