Nejdůležitější je zůstat autentický a pravdivý

Téma smrti je pravděpodobně těžké samo o sobě pro většinu z nás. Při setkání s pozůstalým je nejdůležitější zůstat autentický a hlavně pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost. Proto pokud vyjadřuji například lítost, je důležité specifikovat, co je mi vlastně líto – to, co pozůstalý prožívá, nebo to, co se stalo? V takových chvílích je dobré se obecným a nicneříkajícím frázím vyhnout.

Nezájem může ublížit více, jak špatně položená otázka

Je důležité se konkrétně ptát a projevit zájem, položit otevřenou otázku například typu: „Co se stalo?“ Otázky mohou pomoci a také nabízejí možnost říci, že o tom člověk nechce mluvit. Otevírá se také prostor pro nabídku pomoci. I zde však platí, že je třeba být konkrétní – je totiž rozdíl, jestli nabízím pomoc například s financemi okolo pohřbu, s dětmi a jejich doprovodem například na kroužky nebo třeba opravou auta či nákupem. Více než špatná otázka dokáže pozůstalému ublížit náš nezájem a nepochopení. Je proto mnohem lepší se zeptat a dát tak pozůstalému prostor mluvit, než se tvářit, že je nám vše jasné a vše víme. I když jsme smrt blízké osoby zažili, jaké je to pro druhého, co zažívá a jak se cítí zkrátka vědět nemůžeme.

Nevyžádaným radám je lepší se vyhnout

Stejně jako nezájem nejsou na místě ani „dobře míněné rady“ a fráze. Mezi ty nejčastější, kterým bychom se měli vyhnout patří například: „Není proč být smutný, už je u Pána. O mrtvých jen dobře. Jsi ještě mladá / mladý, brzy si najdeš někoho jiného.“ A samozřejmě spousty dalších. Pokud nevíme, co říci, je lepší mlčet a s pozůstalým vědomě a opravdově být. Potěší určitě i šálek horkého čaje či dobrá polévka.

Takto může vypadat správná nabídka pomoci:

Zdroj, foto: Poradna Vigvam