Mám sedm vnoučat, ale chci napsat o jednom z nich. Vnoučkovi je šest let. Začal chodit do první třídy. Vše je v pohodě, baví ho škola, jen má jednu věc a to je šílená obava ze zubařů. Když chodil ještě do školky, máma mu našla na zoubku malý kaz. Objednala ho a pak šli k zubaři. Napřed si nechala zkontrolovat zuby ona a pak tam posadili vnuka.
Lékařka mu zoubky prohlédla, ale jak vzala do ruky vrtačku, byl konec. Začal se bát a už pusu neotevřel. Odešli bez spraveného zoubku. Nějaký čas byl klid, ale pak začal zub pobolívat. Tak jsem s nimi šla já, máma zůstala v čekárně. S paní doktorkou jsme si povídaly, a vnouček byl v pohodě. Ještě ho chválila sestřička, jak je šikovnej. Ale opět ta stejná scéna, prostě si nenechal vyvrtat zub. Znovu jsme šli bez úspěchu domů. Jednou byl u nás vnouček na návštěvě. Přijela si pro něho máma a říkala, že jdou k zubaři, protože půjde do školy a nebude čas běhat k lékaři. No jasně, že začal brečet, vymlouval se na pastu a kartáček, že tady nic nemá. Ale měl, nic nepomohlo.
U zubaře si ho vzala máma na klín a paní zubařka se snažila mu zoubek opravit. Ale zase bez úspěchu, brečel tak moc, že ho bylo slyšet až do čekárny, ta byla plná lidí. Nakonec si nevěděli rady, tak volali synovi do práce. Ten přijel, jasně, že byl naštvanej, jako každej chlap, musel vzít vnuka na klín v křesle, drželi ho a zub mu konečně lékařka vyvrtala. Jakmile odložila vrtačku, byl klid. Plombu si nechal dát v pohodě. Jen nevím, jak to bude, až ho opět začne bolet zub, nebo až půjdou na prohlídku se školou. Jedno vím ale jistě. Ten strach zdědil po dědovi, ten se také tak bojí jít k zubaři.
Autor:Sarita