Ačkoliv jsem rozená "princezna ze mlejna" a pocházím opravdu ze
mlýna, dnes již dávno zrušeného a přestavěného, rybník máme před vraty,
potok za chalupou a druhý býval před okny, vody se bojím odmala jak čert kříže.
Jediná větší vodní plocha, kterou snesu, je do poloviny napuštěná vana,
ovšem za předpokladu, že se mi voda nedostane do ucha, na což si dávám bedlivý
pozor a pokud se tak stane, vyděsím řevem široké okolí až do doby, kdy mi v
uchu odlehne.
Z toho jasně vyplývá, že jsem zarputilý neplavec a nebydlela bych ani v Jižních
Čechách ani za nic, protože to je od rybníku k rybníku, i když se mi tam
jinak moc líbí.
Největší děs mi nahání, když jdu pěšinkou lesem po strmé stráni, k čemuž jsem
několikrát byla donucena a pode mnou je vodní plocha. To se dá přežít jen
s vypětím všech sil, modlením a hodně silnou vůlí. K tomu jsem se jednou
nechala přinutit na Orlíku, poprvé a naposledy, od té doby jednoduše přidám
tři kilometry a jdu jinudy.
Ono to bylo jednou ještě horší, našla jsem jako na potvoru obrovského smrže -
poprvé a zřejmě naposledy. Rodinka byla daleko za mnou, protože
jsem hnala, abych hrůzyplnou cestu měla za už sebou, v jedné ruce obrovskou
houbu a druhou jsem ručkovala od větve k větvi, snažíc se nehledět dolů na tu
děsnou vodu!
Náhle jsem se podívala před sebe... Co nevidím! Spoře oděný muž, patrně
plavec, fuj, se široce otevřenýma očima a přidával do kroku!
Nabyla jsem dojmu, že se ke mně žene jen proto, aby mne okamžitě
znásilnil, odhodila jsem houbu co nejdál a šplhala hbitě do
stráně, zachránit se útěkem !
Za mnou se však ozvalo: "Mladá paní, jestli toho smrže nechcete, tak ho
tu nechte, rád si ho vezmu, jsou vynikající !!!".
Zase nic, neznásilnil mne a ještě jsem přišla o chutnou večeři.
Komentář rodiny citovat nebudu.
Takových příhod by bylo, fobie je fobie...
Ovšem koruna všeho byl hluboký zážitek a to v bazénu v Praze, kam jsme od
Zdravotní pojišťovny dostali volné poukazy. No a co já tam? V bazénu pro plavce
prý byla studená voda, což mi bylo srdečně fuk jen jsem se na něj
podívala.
V dětském brouzdališti, kam jsem se mezi pětileté i menší děti přece jen
odvážila, byla nejen voda teplá, ale i vířivka! A to se mi líbilo. Takže
zatímco zbytek rodiny si rozhýbával tělo a páteř plaváním, mrzl ve studené
vodě, já se vířila a byla jsem mezi prcky spokojená, i když mi cákali do očí,
brr, běhat takové hloubce, vždyť tam bylo víc jak půl metru vody!
Všechno by bylo v pořádku, kdyby za mnou nepřišel syn. Dvacetiletý.
Šel do vířivky a politovat mne: "To je škoda, že neumíš plavat, víš jak je
to krásné?" No, mně je to líto trochu taky a tiše
závidím, ale co mám dělat? Odcházeli jsme.
Dobrodili jsme se vodou, nesahající ani ke kolenům, do zúžujícího se pruhu k
východu z brouzdaliště. Tam se syn položil do vody, byly tam zrovna
vířívé otvory z obou stran a nejsilnější v celém bazénku, aby si té slasti
ještě užil.
Aby mne trochu utěšil, či jak to tehdy myslel, proškolil mne:
"Vidíš, nic to není, lehneš si, máváš rukama a ono tě to samo nadnáší! To
je nádhera!"
Co mne to tehdy napadlo, to nevím, ale lítost nad tím, jak přicházím o tolik
krás v životě, zapůsobila.
Lehla jsem si v největším víru na břicho a mávala rukama, v tom mi hrkla voda
do uší a to jsem tedy začala tradičně ječet a že to umím! Jak jsem ječela,
lokla jsem si té nejhorší vody, co jsem kdy pila a začala se topit!
To jsem teprv mávala nejen rukama, ale i nohama, ječela a mrskala se jako
kapr v blátě, kolem lítaly bubliny a já v posledním tažení při pokusu si
zachránit holý život, jsem se chytla toho co bylo nejblíž.
Bohužel to byly synovy plavky..... Mezitím přiběhl plavčík, v patách za
ním manžel a kolik jsem měla obecenstva kolem, by mi záviděla leckterá
celebrita.
Dnes už vím, že nejhorší potupa, co může matka svému postpubertálnímu
synovi udělat je, stáhnout mu plavky na veřejnosti před širokým publikem.
Dopadlo to jakž takž dobře, žiju od té doby 5 let bez dětských brouzdališť,
protože rodina mi tam zakázala striktně vstup.
Oni sami, kvůli ostudě, začali chodit jinam.
Lidé se zasmáli, což je zdravé, plavčík prý něco takového ještě neviděl a asi
neuvidí, já jsem jen jedna...
Ovšem syn mne už učit plavat nechce a dodnes mi ty stažené trenýrky
neodpustil....jinak máme vztahy velmi dobré, jen se vody nesmí týkat.
Za 14 dní jedeme s manželem k moři oslavit 30 let trvání našeho manželství -
tož SBOHEM !
Chytrážena.cz