Všude je něco...

Je nádherný den, vyšla jsem si na zahradu, abych si odpočinula a vypila svou odpolední kávu. Pod starým ořešákem sedávám často, mám tu své oblíbené místečko, odkud pozoruji okolí na zahradě, a i když se zdá, že tomu tak není, pořád se něco děje...

Paprsky slunce prosvítají mezi listovím, pozoruji kosáka Pepíka, který přilétá vždy, když se na zahradě objevím. Vždycky, když zavolám: Pepíku! Tak přilétne a pozoruje mě... V korunách stromů štěbetají sýkorky, kocour se líně protahuje a mlsně se olizuje. Čeká, až některý z ptáčků usedne v jeho blízkosti, a přestože má neustále plnou misku toho nejlepšího krmiva, pud lovce a šelmy nepotlačí ani ta nejvybranější pochoutka... Beru si kocoura k sobě na klín, vyhříváme se spolu v odpoledním slunci, kocourka hladím a tiše mu říkám: Nesmíš!

Z vedlejší zahrady slyším dozvuky hádky mladých manželů, však se zase brzy smíří, mají se rádi,  říkám si, všude je něco...upadám do příjemné dřímoty a zdá se mi velmi zvláštní sen...

...Sejkora se vrací opožděně domů a uvítá ho rozzlobená rozespalá Sejkorová:
- Kde jsi zase lítal, co? No, co koukáš! A koukej se dát trochu dohromady, podívej se na sebe, jak vypadáš...! Vyčítá Sejkorová a rozčilením se až zalyká. Tolik se o Sejkoru bála!

No co, co...! Čepejří se Sejkora a poposkočí. Trochu jsem se zdržel u Vykotlanýho dubu s klukama, no, to je toho pořád...uhlazuje si provinile čupřinu na hlavě.
- Já ti dám u Vykotlanýho dubu! Rozčiluje se Sejkorová.
- Doma máš bejt, a hotovo!
- No jo, pořád... bručí Sejkora, ale dobře ví, že má Sejkorová pravdu, včera slíbil, že přijde včas domů, ale nějak se to zvrtlo a zamotalo a ten čas tak letí! A copak to šlo, odejít zrovna v nejlepším, když s klukama u Vykotlanýho dubu je taková legrace? A těch novinek a drbů, co se dozví!

Hlavou se mu honí myšlenky ze včerejšího sletu a myslí i na to, jak si usmířit Sejkorovou. Jo jo, povzdychne si nakonec, všude je něco...  Zrovna včera si stěžoval Špaček, jak je Špačková hubatá a neustále po panu Špačkovi něco chce...
- Na všechno jsem tady sama, na děti, domácnost, pořád jenom někde lítáš po všech čertech! Je vidět, že tě vůbec nezajímáme! Měl jsi zůstat starým mládencem, když nechceš být doma! Jsme ti úplně ukradený, já i děti...! Ale maminka mně to dobře říkala, abych si tě nebrala! Co z toho mám, co? - Vyčítala mu pořád a pořád dokola... Že prý se nestará vůbec o hnízdo, domů taky skoro nic nepřinese, ani odpočinout ho nenechá po celodenním shonu! A jak ho hlídá! A domácnost jak je prý zanedbaná, Špačková jen by vysedávala a štěbetala a sháněla drby a pan Špaček aby si všechno dělal sám! A jak Špačková ztloustla a zlenivěla!

To zase Sejkorový je pořád kus, bručí si Sejkora, a o hnízdo a o mě se stará, to zas jo! Nikde ani smítko, děti má taky v pořádku a jaká je pořád pěkná, i po těch letech...Hm, hm... zálibně se dívá po Sejkorové, dobře jsem si vybral! Z myšlenek ho náhle vytrhne hlasitý křik na konci zahrady.

- Nebezpečí!!! Utíkejte! Honem pryč... Několik sýkorek vyplašeně vzlétne a zahradou se nese rozčilené štěbetání!  Honem se musí letět podívat, co se stalo.
A pak ho zahlédne... Černý kos, který ještě před chvílí rozhraboval čerstvě zryté záhony, jen tak tak, že nepřišel o život! Tlustý velký kocour zklamaně seká ocasem a divoce vrčí nad ztrátou kořisti...Kos ulétl do bezpečí vysoko do koruny ořešáku a srdíčko mu ještě prudce tluče, jak se lekl!
Sejkora se otřepe, popadne hmyzáka vedle velké tlusté žížaly, co kosák upustil, a už už letí domů k Sejkorové. To by bylo, aby mu po takové pochoutce neodpustila!

Ze snu mě vytrhne rozčilené štěbetání a když se rozhlédnu, vidím už jen kocoura, jak se plíží pod keřem bezu u plotu. Na klín se mi snáší něžné ptačí pírko... a z vedlejší zahrady už neslyším žádné hlasy. Jen když se zvednu, abych uklidila křesílko a odnesla vypitý šálek kávy, zahlédnu, jak soused vychází z chatky a nese své partnerce malý balíček. Asi dárek na usmířenou, říkám si a pak se pousměju... všude je něco!

Kacice - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10