Výhra za všechny peníze

Byl březen, začínalo jaro. Já seděla v práci v kanceláři, běžný pracovní den. Najednou zazvonil telefon. Milý hlas mi oznámil, že jsem v soutěži, které jsem se zúčastnila, vyhrála skútr. Jsem fanda různých soutěží, hraji a soutěžím o vše, co mě zaujme. Paní štěstěna mě zatím sobecky obcházela. Až teď!

Pán na druhém konci mi sdělil, že si pro cenu musím dojet osobně až do Prahy. Ze Severní Moravy je to pěkný kus, ale co bych pro krásnou cenu neudělala? Už dva roky mám řidičák a nemám moc možností jezdit. Od teď se to ale změní.

Následovala adresa, na které si mohu cenu vyzvednout a telefon pro případ jakýchkoli dotazů. Jen na okraj jsem se zeptala, zda jsem skutečně cenu vyhrála a nebudu muset na místě ještě něco doplácet nebo plnit jiné podmínky. Souhlas a pobavený smích rozptýlily mé pochybnosti a já si hned začala vyřizovat v práci volno. Vedoucí mi vyšla vstříc a nadešel den D.

Já odjela vlakem s tím, že zpět dorazím již vlastním dopravním prostředkem.

Prahu docela znám, a tak mi nečinilo problém najít adresu, kterou mi sdělili po telefonu.

Na místě o mně nikdo nevěděl. Ano, agentura skutečně čas od času vyhlašuje podobné soutěže, ceny ovšem doručuje poštou nebo osobně přiváží vítězům. V poslední době ovšem nebyly organizovány soutěže o skútry a mé jméno nebylo na žádné z výherních listin. Nevyhrála jsem vůbec nic! Někdo si ze mě škaredě vystřelil! S poslední kapičkou naděje jsem vytočila číslo, které mi bylo sděleno pro případ jakýchkoli dotazů. „Volané číslo neexistuje“, bylo mi stroze sděleno. A já zůstala sama samotinká v Praze a bez ceny. Na nádraží jsem zjistila, že se domů hned tak nedostanu. Bylo lepší najít si nocleh a jet až další den. Když jsem ale po delší době přijela za ne zrovna levný peníz do Prahy a našla si docela levné ubytování na kolejích, kde jsem před časem také nocovala, rozhodla jsem se Prahy si trošku užít. V práci jsem si vzala pro jistotu 4 dny dovolené, proto jsem si zarezervovala 3x nocleh.

Bylo pravé jarní počasí a já se snažila v pražských uličkách spravit si náladu. Koupila jsem si novou kabelku, ať si alespoň něco odvezu z výletu jako suvenýr. Koupila jsem si hned několik kopečků zmrzliny a umiňovala jsem si, že se soutěžením přestanu. Takto naletět... V tu chvíli ke mně přiběhl velký pes a povalil mě na zem. Mé kopečky zmrzliny se rozprskly všude kolem. „To si nemůžete to psisko vzít na vodítko? Co kdyby mě pokousal?“ křičela jsem rozčíleně na majitele psa. Ale pes byl jiného názoru. Začal mi olizovat obličej, jako by chtěl slízat poslední zbytky zmrzliny, na které jsem si ještě před okamžikem pochutnávala.

Mladý muž se začal omlouvat a volal Ajaxe, jak se pes jmenoval, k sobě. Ten se ale nechtěl ode mne odtrhnout. Jako by cítil mého Bena, kterého mi hlídala kamarádka. Pan Jiří, majitel psa, mě pozval na novou zmrzlinu a když zjistil, že jsem až ze Severní Moravy, nabídl mi, že mě provede Prahou. Zbylé dny v Praze jsme strávili spolu. Ukázal mi místa, které jsem dosud nenavštívila, a zpříjemnil mi zbytek pobytu. Dodnes jsme dobrými přáteli.

Tak jsem nakonec ani nelitovala, že jsem nalítla podvodníkovi, který mě zlákal na zajímavou výhru. Kdy se zase podívám do Prahy? I když tam mám dnes už dobrého kamaráda...

pegonela – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete