Vyšinutá stopařka

Richard ve skutečnosti začal kouřit doutníky až v šestačtyřiceti, když definitivně opustil učitelské povolání a založil si malé nakladatelství. Nicméně tvrdil, že nakladatelem se stal jen proto, že potřeboval najít povolání, které by se více hodilo k doutníkům, jimž prý holduje od nepaměti.

Učitel základní školy s drahým doutníkem v ústech mu vždycky připadal směšný, dodával. Někdy podobné věci pronášel v přiznané nadsázce (uměl se docela hezky usmívat očima), jindy však zaujatý výraz v jeho obličeji signalizoval zaraženým posluchačům, že to v podstatě myslí vážně. Jestliže něco opravdu dělal odnepaměti, bylo to neustálé přecházení ze sympatické sebeironie do nesnesitelně zbytnělé sebeúcty: od pondělka do středy si ze sebe a ze své práce dělal místy až nemilosrdnou legraci, a ve čtvrtek se zčistajasna probudil do nálady, kdy i zcela nevinná žertovná poznámka o stáří jeho auta (dvanáct let) představovala v jeho interpretaci nevybíravý osobní útok. Manželka i obě dospívající dcery o tom dávno věděly svoje.

Onoho říjnového sobotního rána před odjezdem na havlíčkobrodský knižní trh si Richard sám sebe spíše dobíral. U snídaně například tvrdil, že každý člověk potřebuje k harmonickému životu pár skupinek domnělých pitomců, vůči kterým se může kriticky vymezit, nadávat na ně, a ventilovat tak mindráky z vlastního neúspěchu.

“V mém případě,” pravil a v koutcích šedomodrých očí se mu utvořily dva vějířky vrásek,“ tuhle roli úspěšně hrají...”

“...dcery a manželka,” zasmála se mladší dcera Jana. V jejím smíchu byla nejistota pramenící ze skutečnosti, že si obě zmíněné periody otcovy sebereflexe často fatálně pletla. Dnes byl ale naštěstí její odhad správný.

“Ostatní nakladatelé,” opravil ji shovívavě Richard. “A samozřejmě autoři.” Autorům, jejichž básnické sbírky odmítl vydat (to jest až na jednoho všem), psal zbytečně dlouhé odpovědi, v nichž se opájel svou dovedností nepřekročit hranice obecné slušnosti - a zůstat jízlivý.

“S výjimkou autorů knih o vitamínech...,” poznamenala odvážně manželka (jediný komerčně úspěšný titul, který se Richardovi za čtyři roky podařilo vydat, byla totiž barevná publikace o zdravé výživě).

Richard se zasmál - ale do auta už nasedal poněkud dotčeně. Snad za to mohla i tíha špatného svědomí,  která se někdy zdá méně snesitelná než tíha balvanu. Ne, nikdy by nepodnikl něco proti vůli své drahé ženušky, ale sedmadvacet let manželství je sedmadvacet let. Chvíle touhy a milostného tokání jsou ty tam, pohřbené pod nudným stereotypem každodenního, ubíjejícího života. A žena? Ta už mu nebyla milenkou, ale matkou, jednala s ním jako s malým dítětem a odjakživa se ho snažila převychovat k obrazu svému, jako by jen ona jediná věděla, co je a není pro něj nejlepší. To Richarda nesmírně štvalo, ale neodvažoval se odporovat a celou situaci řešil tím, že si našel milenku krev a mlíko, svůj vlastní životabudič. Ač to bylo děvče jen pár let odrostlé ze školních lavic, nemohl stále uvěřit tomu, že Jarmilka miluje právě jeho - chlapíka před důchodem. V jejích očích nacházel to, co potřeboval, a to, že je pro ni žádoucí, že ještě není na odpis do starého železa. Jarmilka byla jedinou ženou, pro kterou by snesl i modré z nebe. Nikdy ho nenudila, naopak ho trápila důkladně připravenými překpaveními, prostřednictvím nichž se mu hlouběji zarývala pod kůži víc, než si mohl přát.

Poslušně čekal ve svém vozítku na zastávce, kde měl Jarmilku dle domluvy vyzvednout, aby se společně mohli vydat vstříc nástrahám havlíčkobrodského knižního trhu. Ale Jarmilka nikde! A až na tmavovlasou dívku s masařkami na očích, v krátce střižené sukýnce, nebyl nikde nikdo. Nevěnoval jí pozornost, ostatně ta, na kterou čekal, byla daleko lepší „šťabajznička“.

Byl čím dál nervóznější, ale ona nikde. Napadlo ho, že si s ním opět hraje jak kočka s myší, ale bylo už příliš pozdě, neboť podlehl moci jejího nezkrotného mládí, podmanila si ho svým kouzelným půvabem. Nedalo mu to, aby  nevytočil její číslo. „Volaný účastník s vámi nemůže hovořit, zkuste zavolat později…“

„Kruci,“ vztekle típnul telefon, a užuž ho chtěl pohodit na sedadlo spolujezdce, když...

„Ťuky, ťuky, ťuk, nemohl byste mě kousek svézt?“ usmívala se na něj ona tmavovláska, které si doposud nevšímal.

„Rád bych, ale na někoho čekám!“ odsekl, protože se mu v tomto okamžiku hroutil jeho velký sen. Cítil se jak malé dítě, jemuž odebrali oblíbenou hračku -  jeho milostné vášně od něj pozvolna, ale neúprosně odcházely. Ne, on ji nechtěl nechat odejít! Ne, nikdy! On ji potřeboval, ani nevěděla, jak moc!

Dívka však byla pohotovější a posadila se na sedadlo spolujezdce. „Tak a můžeme jet.“ cenila na něj svá bílá kusadla.

Tupě na ni zíral, opařen drzostí záhadné stopařky, nevěda si rady, zda ji má odvézt, nebo ji vyprovodit z auta a čekat nadále na Jarmilku. Zvítězila však mužská ješitnost! Když se na něj Jarmilka právě v téhle chvíli vykašla, proč jí neujet a nehodit tolik slibný víkend za hlavu? Ostatně není její otec, aby se o ni stále staral a strachoval se, když mu samolibě nezvedá telefon.

„Kam to tedy bude?“ Otočil se k slečně spíše ze slušnosti než z ochoty, otráven radikální změnou v programu.

„Do Havlíčkova Brodu, šlo by to?“ A položila svoji dlaň na jeho koleno. Příjemně v něm zamrazilo, ale neodvážil se odtáhnout. „Tak ano, nebo ne?“ opakovala svoji otázku.

„Ale jistě,“ vzpamatoval se a nastartoval svoji dvanáctiletou plechovku, něžně nazývanou Bobeš, aby mohl pokračovat v započatém hovoru: „Ostatně je to náhodička, že máme společnou cestu…“

„Nepovídejte, že jedete taky do Brodu. Určitě si říkáte, to je ale pěkná ženská, proč dnes neudělat dobrý skutek a nesvézt ji kousíček tam, kam si dáma bude ráčit přát. Ale nemyslete si, že budete po mně pak naoplátku požadovat nějaké intimnosti. To ať vás ani nenapadne!“ zahrozila mu ukazováčkem.

Byl z toho paf, takhle s ním ještě nikdo nehovořil. Odkašlal si. Ale co to? Jeho nos cítil příjemnou, ne neznámou vůni. Ano, už ji musel někde na někom cítit, tolik mu byla povědomá, že zapřemýšlel, kdo ji na sobě nosil. Byla to snad jeho drahá ženuška? Ne ne, ta by si tuto vůni nekoupila, tak svěží, plnou mladistvého sex-appealu.

„Copak, copak? Něco na mě líčíte?“ pleskla ho něžně po hřbetu stehna.

„Víte, co? Raději vás, milá zlatá, vyložím dřív, než se něco stane a někdo z nás dvou utrpí nějakou újmu.“ Zajel ke krajnici. „No prosím, můžete si vystoupit. Dál se mnou už nejedete!“ řekl s důrazem. Z očí mu sršel hněv jak oheň z tlamy běsnící devítihlavé saně, naháněl strach. Chtěl se zbavit toho neutuchajícího kolovrátku, jenž mu narušil poklidnou jízdu svými hloupými řečmi.

Dáma si však seděla vesele dál.

„Dobrá, jak chcete!“ Vyskočil z auta jak zajíc, a než se kdo nadál, násilím vytahoval vzpírající se dívku z Bobeše. „Ne, vy už dál se mnou nepojedete!“ řval vzteky, jak se bránil před bláznivou ženskou.

„Richarde, prosím tě, nevyšiluj, to jsem já!“

Znejistěl a upustil ruku dívky, jež si stáhla masařky z očí a z hlavy paruku… Světe div se, byla to jeho milovaná Jarmilka, která se opět postarala o nečekané překvapení.

„Tys mi tedy dala, už jsem se lekl, že vezu nějakou vyšinutou stopařku.“ Vzal ji do náruče, políbil do vlasů, a už se těšil na večer, hlavně na to, až bude ležet vedle té, kterou nadevše miluje. Ano, bude ji pozorovat, její obličej, drobnou jizvičku na bradě, pihu na tváři a bude přemýšlet o tom, zda má zůstat s ní, nebo se svojí ženou, kterou sice miluje, ale život bez Jarmilky si už neumí představit.

AndyC

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10