Vzpomínka na kamaráda

Jako malá jsem velmi často jezdila s babičkou a dědou na chatu. Hned vedle u sousedů bydlel klučina Miloš, který byl o 5 let starší jak já. I když jsem byla malé pískle, rád mi dělal společnost a zažívali jsme spolu krásné hraní.

Balónem jsme sestřelovali plechovky od piva, stavěli si školu z dominových kostek a dřevěných  hracích figurek a houpali se na houpačce. Občas jsem byla princezna a on mne zachraňoval z pasti, kterou nějací zloduši nastražili v našem království. Půjčovali jsme si hračky a chodili na procházky do lesa, kde jsme sbírali šišky na zatopení a mysleli si, že na nás ze stromu kuká kukačka... Ta kukačka byl nakonec děda, který si z nás dělal srandu.

Když jsem začala chodit do 1. třídy, Milda už byl oproti mně velký kluk a nepřestával mě uvádět do rozpaků, když na mě pokřikoval se svými kamarády. Vyrostl z něj docela fešák. Krásné tmavě modré oči byly patrné i zpoza brýlí. Měl tmavě hnědé delší vlasy. Pamatuji si, jak byl se svými rodiči u nás na návštěvě. Opíral se o krb, kde plápolaly plamínky a zasněně koukal.

V roce 2000, někdy ke konci jara jsem přišla ze školy domů. Máma na mě smutně koukala. Nevěděla jsem, co se děje a čekala, co z ní vypadne. „Mám pro tebe špatnou zprávu. Miloš umřel!“ Vůbec mi nedocházel obsah slov. Mlčky jsem se najedla a vrátila na kroužek angličtiny do školy. Až tam mi vyhrkly do očí slzy.

Milda měl nějaké zdravotní problémy. Kluci ho vyhecovali, aby vlezl do rybníku a to mu bylo osudné. Kromě jednoho všichni zbaběle utekli. Záchranka přijela, ale v nemocnici mu už nedokázali pomoci. Po několika dnech zemřel.

Ráda na něj vzpomínám a často si vybavuji naše hry. Občas se mi velmi zasteskne, ale věřím, že se třeba někdy někde setkáme...