V malé vesničce u Brna jsem prožila konec války s mojí rodinou. Byla vyhlášena kapitulace německé armády, ale 10. května na Moravě stále probíhaly přestřelky mezi německými oddíly a vojáky rumunské armády, která bojovala pod ruským velením.

Schovávali jsme se s rodiči a sestrami ve sklepě našeho domku. Nad námi byly slyšet nad naším domkem výstřely z tankového děla, ohlušovaly nás. Čekali jsme, že náš domek dostane zásah, protože jsme byli uprostřed boje. Bylo to velice blízko! Opravdu to bylo pro nás strašné, vždy po palbě a výbuchu se celý sklep třásl.

Mladší sestra plakala, babička se modlila, táta nás všechny utěšoval, že vojáci mají zaměření palby, ale detonace byly tak blízko, že tatínkovo utěšování nepomáhalo, třásli jsme se všichni. Nikomu se nechtělo umřít, vždyť už byl konec války! Zbytky německých vojenských oddílů se však zuřivě bránily a snažily se probojovat a utéci. Rumunská armáda jim  stála v cestě a chtěla je zastavit a zajmout. Němci  strašně zuřili. Slyšeli jsme při přestávce střelby, jak Němci na sebe zmateně křičeli. Jejich německé povely střídala dělostřelecká palba. Najednou nastal klid, střelba utichla. Vyšli jsme ven a před domkem stál zničený německý tank. Jeho dělo bylo namířeno směrem k našemu domku, za kterým měla bojové pozice rumunská armáda.

Babička i máma se sestrou plakaly štěstím, že jsme to ve zdraví všichni přežili. Brzy přijeli vojáci osvobozující armády, a tak jsme je s radostí vítali. Konečně jsme byli osvobozeni. Květen 1945 byl velice teplý 25 C°, všude voněl šeřík,  tak jsme ho natrhali  a vítali  vojáky, osvoboditele. Mnoho našich sousedů ve vesničce nepřežilo válku.

Vedle v domě byla vytvořena ošetřovna pro raněné vojáky. Bylo jich hodně. Velice krutá pro obyvatele vesnice byla nutnost pohřbít padlé vojáky nepřátelské armády. Všichni vojáci tehdy padli nesmyslně, až na konci války. Uložili všechny padlé u zdi místního kostelíka. Pamatuji se na vyzvánění zvonů v kostele na jejich památku. Bylo to velice smutné. V té době jsem byla ještě  malá a všechno jsem neuměla pochopit, nejdříve ten velký strach a potom tu radost a jásání! Až později jsem už věděla, že 2. světovou válku, která tolik životů zničila, musíme všichni odsoudit! Rodiče nás děti vyfotili u zničeného německého tanku jako připomínku těch hrozných dnů konce války. Vždy po létech, když se na fotografii díváme, znova myslíme na ty  nezapomenutelné  okamžiky  z války. Věříme, že se nikdy nevrátí!  Eva

Qvidánek - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10