Vzpomínka na Vaška

Na minulost by se nemělo zapomínat, ať už dopadne příběh jakkoliv. A tak i tento příběh je věnován vzpomínce.


     Jsem tu, a přitom jako bych nebyla. Slzy mi máčí kapesník. A nejsou to slzy štěstí, které jsem si tolik přála.
Stojím na zastávce autobusu, naproti té, na kterou jsem před hodinou přijela. Tolik se toho za tu hodinu změnilo…

     Ráno jsem přijela za svým Vaškem. Známe se měsíc, dost dlouho na to, abychom se trošku znali. Opravdu jen trošku. Byl milý, ohleduplný a z mého pohledu romantik. Takového kluka jsem si vždycky přála. A dnes jsem měla přijet k němu. Ale doma jsem našla jen jeho mámu. Řekla mi stroze, že šel za přítelkyní. A co jsem já? Jsem cizí, naivní a hloupá holka, která uvěřila prolhanému klukovi. A teď tu stojím, bulím a čekám na autobus, který má přijet až za hodinu. Přitom je tak krásný, jarní den. Slunce svítí, kolem všechno kvete, ale já to všechno vidím jako přes kaleidoskop. Celý svět jako by se skládal z malých, barevných sklíček. Slzy mi rozbily celý svět. Ale i přes slzy vidím koně. Na louce za silnicí je jich hned několik. Klidně se pasou. Ne, já si den zkazit nenechám! Projdu se, tak, jak jsem se teď měla procházet s Vaškem. Udělám si krásný den i bez něj.

     Přejdu silnici a z igelitky vylovím dózu, do které jsem ještě ráno balila čerstvě upečenou bábovku. Koním bábovka chutná. A tak je krmím, hladím a svět už není tak smutný.
„Nekrm je!“ křikne mi někdo za zády, až mi vypadne dóza na zem.
Ohlédnu se. Za zády stojí pihovatý kluk, snad starý jako já, možná ještě mladší. Všimne si, že jsem se lekla. Zvedne nádobu, v které ještě před chvílí byla bábovka.
„Na. Promiň, mohlo by jim to ublížit.“ Kluk mi podá nádobku. Přijmu ji mlčky.
„Chceš jim něco dát?“
„Ale já nic nemám,“ hlesnu, ještě vystrašená.
Kluk vyloví z kapsy kalhot kostku cukru a dá mi ji. „Jsem Vašek.“
Zase Vašek! Druhý za život. Sotva mě jeden zklame, už se mi cpe další do života. Ale kluk za své jméno nemůže. Představím se taky.
„Chceš se projet?“
„To můžu?“
„Samozřejmě.“

     Jezdili jsme asi dvě hodiny. Já, nezvyklá sedět na koni, jsem cítila každý sval ve svém těle. A pak jsem s hrůzou zjistila, že musím další dvě hodiny čekat na další autobus. „Odkud jsi?“ zeptal se Vašek. Vyslovím název našeho města. „To není daleko. Jestli chceš, můžeš mi pomoct koně vyhřebelcovat a já tě pak hodím domů na motorce.“
Chtěla jsem říct ne, ale z mých úst vyšlo pouze „ano“. Kluk mě chytl za ruku a táhl mě směrem k nedalekým budovám. Tam jsme se postarali o koně, Vašek vytlačil motorku z přístřešku a odvezl mě domů.

     No a další víkend jsem opět jela do stejné vesnice. Vašek mě čekal na zastávce a přivítal mě pusou. Vtiskl mi do ruky krásnou kytičku a já byla šťastná.

     Z tohoto setkání se vyklubal hezký vztah. Nevydržel sice napořád, mám na něj ale krásné vzpomínky.