Vzpomínky na dětství u dědy a babičky

„Vezmem jen dvě,“  mračil se děda. „Proč tak málo?“ ptala se babička. „Míň slepic, míň slepičinců,“ vysvětlil děda, jak přišel na tak nízké číslo. „A míň vajíček,“ dodala babička. Ale dvě slepičky jsou pořád lepší, než žádná.

     Pak si ale děda někde přečetl o tom, jak jsou slepice inteligentní. Po obědě šel na zahrádku a metelil si to rovnou ke kurníku. Vlezl k jedné do kurníku a chvilku ji pozoroval. Děda pozoroval slepici a slepice zas sledovala dědu. Nakonec si děda slepičku oblíbil. Dal jí jméno Růženka a rozhodl se, že ji vycvičí. Všichni jsme se smáli jeho nápadu. Po čase ale slepice skutečně slyšela na své jméno a dědu všude následovala. Často sedávala na malířském stojanu v dědově ateliéru a sledovala, jak děda maluje. Dokonce děda tvrdil, že od doby, co u něj sedává Růženka, mu jde práce lépe od ruky. Druhá slepice si naopak oblíbila okno do kuchyně. Sedávala na něm a sledovala, jak babička z jejích vajíček peče buchty. Ani se jí nedivím, babička byla vyučená kuchařka a pekla báječně. Děda pak pojmenoval i druhou slepici. Dal jí jméno Boženka, což babička nelibě nesla. Má babička se totiž jmenovala Božena. Jako akt pomsty začala říkat nejošklivějšímu králíkovi, kterého děda choval, „Pepine“. Ale dědovi Pepovi to nevadilo. Naopak, vždy, když přinesl nový příděl potravy pro králíky, dal Pepinovi nejvíc. „Dej si, Pepku,“ říkával a se zalíbením sledoval, jak králíkovi chutná. Brzy Pepek trpěl obezitou.

     Jednou jsme měly my děti opět přijet na prázdniny. Děda nám nakoupil spoustu antiperlí, které nám vždy kupoval. (Vzpomínáte si ještě na malinké kuličky mentolové příchutě v plastové krabičce? Prodávají se i dnes.) Pak nás zavedl ke kurníku a řekl: „Dejte Božence a Růžence antiperli a ony vám za odměnu snesou čokoládové vajíčko.“ Moc jsme tomu nevěřily, ale pro dědu jsme to udělaly. Položily jsme každá jednu antiperli na podestýlku a dál se věnovaly dětským hrám. Druhý den ráno na nás čekalo překvapení v podobě dvou čokoládových vajíček v kurníku. Ochotně jsme proto nosily každý den obě po jedné antiperle do kurníku a děda nám za ně každé ráno tajně nosil na stejné místo čokoládová vajíčka, která kupoval v krámu. Já pak po návratu domů dlouho tvrdila paní učitelce ve školce, že dědovy slepice Růženka a Boženka snášejí vajíčka z čokolády. Tajemství jsme si samozřejmě nemohly nechat pro sebe ani v okolí dědova a babiččina domku. Prozradily jsme ho všem dětem v okolí. Ty se nám nejdřív smály, když pak ale viděly, jak si pochutnáváme na Růženčiných a Boženčiných vajíčkách, smích je přešel a uvěřily. Dodnes je podezřívám, že všechny do jednoho krmily i své slepice antiperlemi. Ale čokoládová vajíčka snášely jen Růženka s Boženkou. Když jsme jednou doprovázely maminku do krámu, jak se v Čechách, kde děda s babičkou žili, říkalo obchodu, maminka nám u pultu řekla: „Za odměnu si vyberte nějakou sladkost.“

„Antiperle!“ vyřkly jsme obě současně. Paní prodavačka se usmála: „To je zajímavé, ale poslední dobou chtějí všechny děti jen antiperle. Už jsem jich musela i objednat víc.“

     Když pak odešly Růženka a Boženka do slepičího nebe, děda zakázal chov dalších inteligentních tvorečků. Králíky zabíjet a stahovat, to mu nevadilo, ale smrt původně nechtěných slepic ho dojala. A tak babička musela opět vajíčka kupovat a buchty a bábovky ztratily svou žluťoučkou barvu. A paní prodavačce v krámu nejspíš antiperle zůstaly dlouho ležet na skladě. A my děti přišly o svá čokoládová vajíčka.

     Děda nám pak každé do památníku, navzdory tomu, že vždy maloval jen krajinky a zátiší, namaloval slepičku na památku. Škoda jen, že je namaloval olejovými barvami a mně právě na stránku před obrázkem, co mi nakreslila paní učitelka z lidušky. Slepička se tak propila a promastila až na druhý obrázek. Ale mně ta slepička je stejně mnohem milejší…

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10