Vzpomínky na dědu - Slunečnice

Můj děda mimo to, že choval králíky, také maloval. A dobře maloval! Díky tomu dnes zdobí nejen můj byt, ale i byty všech našich příbuzných jeho krásné obrázky, přestože děda už mezi námi roky není.

Byla jsem asi v první třídě a opět jsme sestra, já a naši rodiče trávili dovolenou u prarodičů. Děda zrovna pracoval na obrázku pro svou sousedku. On děda pro lidi mimo rodinu moc nemaloval a už vůbec své obrázky neprodával. Jeho Slunečnice ale byly vyhlášené široko daleko. Byly v místě bydliště mého dědy téměř stejně populární jako ty od Vincenta Van Gogha J. A tak si jedny vyprosila i má maminka a jedny také sousedka mého dědy. A co by člověk neudělal pro sousedku? Já ale mamince říkala, ať ty dědovy nechce, že jí, až vyrostu, namaluji stejně krásné nebo ještě hezčí. Už tehdy jsem chodila do lidové školy umění na výtvarný obor.

Malování mě moc bavilo, a přestože do „lidušky“ brali děti až od šesti let, v pěti jsem mamku uprosila, aby mě tam zavedla. Pro přijetí tak malého dítěte museli mít ale zvláštní důvod a já skládala takovou malou zkoušku talentu. Bez problémů jsem jí prošla, a tak jsem do výtvarky začala docházet o rok dřív než do školy. Ale všichni chtěli jen dědovy slunečnice! Nechtěla jsem to tak nechat a rozhodla jsem se všechny přesvědčit o své jedinečnosti. Tajně jsem sbírala zbytky dědových olejových barev, občas jsem zabavila i celou tubičku. Děda se často divil, jak rychle mu ty barvy mizí, ale já nic neprozradila. A odpoledne, když si sestra hrála na zahradě a já byla také propuštěna vstříc dětským radovánkám, jsem zalezla, nikým nepozorována, za altán a tam malovala své veledílo. Strávila jsem nad ním hodiny a hodiny, které jsem mohla věnovat skákáním přes švihadlo, cákáním v bazénku nebo obíráním rybízu u cestičky, jako to dělala má mladší sestřička. Já ale „tvrdě pracovala“. Musela jsem všechny přesvědčit o tom, jaký talent s nimi žije pod jednou střechou! Už jsem se viděla jako horký kandidát na velká ocenění, v duchu jsem si představovala i svůj ateliér. Rozhodně nebude jako ten dědův, kterým byla místnůstka v přístřešku vedle kůlny. Byla to vlastně druhá kůlnička, ve které měl děda malířský stojan, židli, stůl, barvy, štětce a palety.

Konečně byl obraz hotov! Do rohu jsem, po vzoru dědy, napsala kostrbatým dětským písmem „Pajinka“ a na noc jsem, jako každý večer, ukryla své dílo pod postel.

Nastal nejnapínavější okamžik celé akce! V noci jsem musela oba obrazy tajně vyměnit, aniž by si toho někdo všiml. A ráno se budou všichni moc a moc divit! Budou mě nosit na rukách, chválit a prosit o autogram.

Uprostřed noci, když už všichni spali, jsem vstala, klekla vedle postele a vyndala své veledílo. Jen v noční košili a s bosýma nožkama jsem tiše přicupitala místnost. V ruce jsem svírala svůj obrázek. Až v kuchyni jsem rozsvítila baterku, kterou jsem uzmula taťkovi z auta. Věděla jsem, že jeden z hrníčků v sekretáři ukrývá také klíček od dědova ateliéru. Baterka zkoumala hrníček po hrníčku, až zasvítila dovnitř puntíkovaného hrnku. Byl tam! Srdce mi bilo jak na poplach, když jsem odemykala dveře místnůstky vonící barvami a meltou, kterou děda při malování pil. Baterka osvětlila stojan s již hotovým obrazem slunečnic. Zítra si sousedka pro obraz přijde a já budu slavná! Rychle jsem vyměnila obrazy, zamkla dědovu dílnu a jeho obraz jsem schovala za altán. A rychle do peřin.

Ráno jsem netrpělivě snídala a těšila se na to, jak bude den probíhat. Sousedka dorazila hned po snídani s mísou buchet, natěšená na obraz. Zapomněla jsem se zmínit, že k ránu začalo pršet, a tak musel děda pro obraz s deštníkem.

Už nevím, jestli jsem tehdy dostala na zadek nebo jen vyhubováno, rozhodně mě ale nikdo nenosil na rukách, nechválil a neprosil o autogram. Slavná jsem ale na chvíli byla. I když ne svým nadáním, ale odvahou, s jakou jsem zničila dědovu téměř měsíční práci. On měl sice altánek kolem malou stříšku, já ale v noci položila obraz přímo pod okap. Všechna voda stekla na obraz, a ten byl znehodnocen.

Ani nevím, kde skončilo mé veledílo. Jen si matně vzpomínám, že večer, když děda přikládal do kamen, se jen usmíval a mluvil něco o slunečnicích, jak dokážou zahřát. V kamnech se u dědy a babičky topilo i v létě, protože se na kamnech i vařilo.

Ale děda si dělal jen srandu. On nikdy nebyl zlý. Když zemřel, našla jsem své dílko pečlivě schované mezi krabicemi s fotkami nás, dětí. Patřilo taky ke vzpomínkám…

K příběhu zasílám několik fotografií dědových obrázků. Jen ten se slunečnicemi bohužel nemám.

Kapucínek K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete