Vzpomínky na dědu - Tentokrát ramínková vzpomínka

Můj děda byl povoláním nádražák. A velký šprýmař k tomu. Vše, čeho se dotkl, bylo dědou poznamenáno a neslo punc veselí. Vzpomínám si, jak jsem jednou, to už jsem uměla číst, tajně vlezla dědovi do skříně. Naši mě pak našli smějící se na zemi mezi jeho ramínky na šaty a oblečením rozházeným všude kolem.

Co jsem tam dělala? Na jednom ramínku jsem objevila veselý nápis: „Pepa z depa.“ On se totiž děda jmenoval Josef. A tak mě zajímala i ostatní jeho ramínka. Vyndala jsem postupně veškeré jeho šatstvo, abych si mohla přečíst i : „Pepíček, utekl mu králíček.“ Nebo: „Protože jsem Prokop, včera jsem tu zakop.“ Prokop, to bylo dědovo příjmení. Ještě si vzpomínám na: „Toto je mé ramínko, vem si jiné, maminko!“ a „Ta Pepova mašinka, kouří se jí z komínka…“ Na ramínko s hubertusem si děda napsal: „Toto je můj hubertus, co obléká chlapa kus.“ Ještě alespoň jedno: Na tom s dědovým parádním oblekem stálo: „Já jsem ale pašák, v tomto kvádru fešák.“

Docela lituji, že dnes jsou většinou plastová ramínka a ta dřevěná silně lakovaná. Ta dědova byla totiž k nezaplacení a každé bylo originál. Vzpomínám si, že když děda zemřel, jedno ramínko se objevilo jako vzpomínka na dědu i u nás doma. A bylo to myslím zrovna to posledně jmenované. Sama jsem se totiž jednou se sestrou hádala, že „si chci pověsit bundu zrovna na to s pašákem“, které chtěla i sestra.

Děda měl ale také méně šťastné nápady. Jednou jsme se sestrou objevily na půdě staré sáně „rohačky“. Byl to stařičký kousek, který by dnes zaujal čestné místo v muzejní sbírce. Bylo nám tehdy moc líto, že k dědovi a babičce jezdíme jen v létě a nemůžeme si sáňky vyzkoušet. Přemluvily jsme dědu a vyrazily s ním a sáňkami v srpnu na kopec. Byli jsme atrakcí pro ostatní děti i dospělé, kteří tam trhali pampelišky a hráli si na sluníčku. I když se děda snažil udělat nám radost, ať tlačil, jak tlačil, sáně po trávě nejely. Byly jsme hodně smutné a téměř s pláčem jsme se vracely se sáněmi na provázku domů. Když jsme se vrátili, děda se zadíval na dřevěné schody vedoucí na půdu a řekl: „Tady by to jelo.“ My, hloupé malé holky, jsme začaly vyskakovat a radostně jásat, že rohačky vyzkoušíme. Dokonce jsme si našly nějaké cáry látek a omotaly si je kolem krku jako šály v zimě. „Jste dost odvážné?“ ptal se děda. A my kývaly hlavičkami, jako že ano. A tak jsme šli všichni tři „do kopce“. Děda, jako správný mužský, táhl sáně na provázku a my ho následovaly. Z výšky byl ale „kopec“ hodně vysoký a příkrý, a tak se děda rozhodl, že nás bude dole chytat. Celá akce probíhala v době, kdy naši rodiče byli na nákupech ve městě a babička v kuchyni vařila při zapnutém rádiu. Přesto nás děda pro jistotu varoval: „Ale tiše, ať nás neslyší babička!“

Usedly jsme za sebe na sáně, odrazily se a jely. Co jely, přímo svištěly vstříc dědovi, který tam dole odhodlaně a statečně stál a chytal nás i sáně. Naše jízda dopadla sestřinou velkou boulí na čele a dědovou zlomenou nohou. Jízda to ale byla! Pro veliký úspěch bez opakování.

A také jsme s dědou často cvičily. On děda vždycky říkával: „V zdravém těle zdravý duch!“ A dbal o svou fyzičku. Každé ráno cvičil a my se sestrou jako malé holky cvičily s ním.

Babička měla na zdi v kuchyni pověšenou dřevěnou poličku. Na poličce měla vyskládané krásné hrnečky a talířky, které sbírala. Při oslavách narozenin, Vánoc i svátků proto babička vždy dostávala porcelán. Děkovala a říkala: „Lidi zlatí, moc děkuji, ale já už to nemám kam dávat.“ Skutečně, polička byla plná. A jak jsme tak jednou, když už se dědovi zahojila ta zlomená noha, opět s dědou všichni tři cvičili, vybrali jsme si místo právě pod poličkou. Nejdřív se děda vzpřímil a natáhl ruce do výšky. „Bum,“ spadl jeden talířek a rozbil se. A tak jsme si raději sedli na zem a cvičili v tureckém sedu. Pak nás ale napadlo vyzkoušet stojku. „Bum“, a spadly dva hrníčky a rozbily se. Babička byla zrovna na zahrádce, tak jsme rychle zametli střepy a dělali jsme jako že nic. To nám trvalo až do chvíle, než si sestra vzpomněla, že v šuplíku kuchyňského stolu jsou nafukovací balónky. Děda nám je ochotně nafoukl a zavázal provázkem. Začali jsme si pinkat. Děda si vzpomněl a zvolal: „Pozor na hrníčky!“ Ale takový lehký balónek přece hrnek neshodí. Shodil! A dokonce dva!

To už se ale babička vracela ze zahrádky a spráskla ruce nad poloprázdnou poličkou. Vzala koště a hnala nás ze světnice. Ale děda ani v této kritické situaci neztrácel svůj pověstný smysl pro humor. „A teď si, děti, zaběháme. V zdravém těle zdravý duch,“ volal.

…Tak babička měla zase místo na poličce a my utužené zdraví.

Kapucínek K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete