Plurál v titulku článku je zvolen s ohledem na to, že workoholik může mít (a také často mívá) žen více, protože bývá souběžně i sexholikem, ale toto pravidlo platí pouze statisticky, nikoliv univerzálně.

Neprávem zapomínaná definice jedné kardiologické společnosti popisuje workoholika jako člověka, kterého „ani déšť, ani mráz, ani srdeční záchvat neodradí od snahy splnit ještě včera nejméně šest nepřesně stanovených, různorodých a zhola neuskutečnitelných úkolů“.

Správný workoholik se workoholikem rodí, tak jako se rodí toreadoři a dobrodruzi, jako se narodil Héraklés nebo Caesar. Od dětství hýří energií, kterou se snaží uplatnit především tak, že mění svět k obrazu svému. (A běda všem, kterým by se to snad nelíbilo, či dokonce nehodilo!) Kdyby Héraklés nedostal oněch deset úkolů, byl by si je nesporně vymyslel, podobně jako Caesarovi nikdo nemusel podsouvat myšlenku, že je lepší být první v Galii než druhý v Římě. Abych se vyhnul nařčení z mužského šovinismu, dodávám, že pro workoholičky (ženský rod workoholika; tezaurus mého počítače toto slovo neznal, ale nabídl mi alternativu: xantipa) platí totéž v plném rozsahu.

Workoholikem se sice člověk také může stát, ale takový jedinec už nikdy není tím pravým dynamickým a sebejistým hybatelem, jenž si sám klade nesplnitelné požadavky. Může sice strávit stejné množství času v práci (většinou 25 hodin denně) a dosáhnout stejných výsledků, ale činí tak pod nátlakem, bez vnitřního puzení a – spíše než z vlastní iniciativy – z jisté bezmoci vůči požadavkům okolí. Pravý workoholik (workoholička) se nikdy necítí bezmocně.

Workoholik si niterně libuje v řešení neřešitelných problémů, a pokud je nemá, nutkavě si je vytváří, což se také projeví v jeho partnerských vztazích. Vyvolí si buď „puťku“, která k němu bude obdivně vzhlížet (a časem ho začne nudit, jako se to nezřídka stává manželkám některých politiků), nebo – hnán potřebou soupeřit a čelit výzvám – si najde partnerku stejného založení, jako je on, tedy urputně pracovitou workoholičku. (A časem zjistí, že sám „také potřebuje trochu té něhy“, kterou pak nalézá v mnoha konejšivých náručích přechodných lásek začínajících jeho důvěrnou informací o potřebě porozumění, jež doma nemá.)

Na vraždu myslím často

Puťky sedávají většinou doma, kde jsou štědře zahrnovány výsledky workoholikova úsilí. Tento specifický druh žen označil už v 60. letech minulého století německý folklór za „grüne Witwen“ (zelené vdovy) pobývající v luxusním domku uprostřed architektem stvořené a pečlivě udržované zahrady. Sama, samotinká, neboť děti ráno odveze školní autobus a manžel občas přiskotačí téměř na celý víkend, který stráví pitím velkého množství dobře chlazených drinků u televize nebo domácího kina, aby si „propláchnul hlavu“ (jeden americký slogan dokonce říká: hard working – hard drinking). Pokud ovšem nekuje plány dalších běsných aktivit nebo do rána nezpracovává materiály, které už nikdy nepoužije.

Tyto ženy bývají častými, věrnými a někdy dobře platícími klientkami psychiatrů, a to i tehdy, když si ze zoufalství a nudy začnou sexuální románek s pánem, co chodí odečítat plynoměr. Jejich obtíže se pohybují někde v úzkostném a depresivním spektru, jádrem jejich problémů však vesměs bývá třaskavá agrese a nepřátelství ke všemu živému, rodinou počínaje a vlastní osobou konče. Ale nerozvádí se. Trefně situaci ilustruje odpověď jedné takové manželky na otázku, zda pomýšlela někdy na rozvod. „Na rozvod nikdy,“ odvětila nešťastnice, „ale na vraždu často!“ Výsledkem úspěšné léčby je, že se žena umoudří (viz závěr této kapitoly). Neúspěšná léčba se vleče a její cesta je lemována emočními výbuchy, krátkodobými útěky k mamince, sebevražednými pokusy demonstrativního charakteru, nebo i vážnými pokusy o ni.

Noční můra: dovolená

Dovolená s workoholikem představuje pro ženu (eventuálně pro celou rodinu) nezapomenutelný celoživotní zážitek. Pokud jedou také děti, vyprávějí o tom ještě po letech na psychoanalytické pohovce, usedavě pláčou a někdy jsou jejich reakce ještě bouřlivější. (Poznámka „pod čarou“: K objevu mechanismu „přenosu“ v psychoanalytické léčbě – termín pochází ze zjištění, že pacient „přenáší“ na lékaře zkušenosti s významnými osobami, většinou s rodiči – Freudovi podstatně pomohl pacient, korektní, pečlivý úředník, který si ho v jedné fázi léčby spletl s tatínkem, vymrštil se z pohovky a začal ho škrtit).

Workoholici si totiž zásadně dovolenou neberou, jedině snad na jeden až dva dny, aby „zařídili důležité věci“. Pokud se ženě podaří přesvědčit manžela, že spolu stráví dva týdny u moře, je to sice čin na úrovni malého zázraku, ale zdaleka nemá vyhráno. Přestože sama všechno zařídí, organizace odjezdu se podobá evakuaci Titaniku. Pravý workoholik u toho hlasitě nadává, nepravý se lituje a stěžuje si, pro šťastnou pohodu příštích dnů to však vyjde zhruba nastejno.

Ještě že těch dnů není mnoho!

Muž workoholik odmítá přírodní krásy, umělecké a kulturní památky, výlety s panoramatickými výhledy, vycházky nebo hry s dětmi, ale především odmítá odpočívat. Všechno, co trvá déle než několik setin sekundy, ho rozpaluje doběla, což nepokrytě dává najevo. Kdykoliv může, prchá od rodiny k telefonu, dříve na telegrafní úřad (jak libozvučně znělo workoholikovi dávných dob slovní spojení „jiskrové depeše“), později k dálnopisu, dnes k e-mailu.

Tento typ komunikace se mu nicméně zdá mdlý, pomalý, nedostačující, takže po třech dnech sedá do auta nebo do letadla se slibem, že se vrátí hned, jen co zařídí… Pokud byl rodinný výlet podniknut autem, může se stát, že žena s dětmi zůstane u moře zapomenutá o týden déle.

Dokud nás smrt či rozvod nerozdělí

Workoholičky mohou po nějaký čas držet basu se svými partnery, ale protože jsou stejně dravé, soupeřivé a náročné, přestane je bavit vyhřívat se na jejich slunci a pustí se do vlastních aktivit, nejednou konkurenčních k manželovu počínání. V nich se jim někdy podaří pořádně mu osladit život.

Pokud se podaří vytvořit ideální vztah (podle jedné drobátko cynické manželské příručky je to vztah, v němž se partneři vidí v průměru 18 minut denně), může se rodina při vzájemné toleranci partnerových a partnerčiných přítelkyň i přátel (milenky a milenci patří od Paroubkova prohlášení mezi zakázaná označení) udržet, „dokud ji smrt nerozdělí“. Častěji se však rozpadá. Společná dovolená může končit vzájemným fyzickým napadením.

A pak existují partnerky moudré, které usoudí, že „ten jejich mužskej by mohl mít daleko horší neřesti“ (například pedofilii, bankovní loupeže nebo lásku k pravdě), a berou workoholika takového, jaký je, naučí se vedle něj žít a tolerují jeho zběsilost s trpělivostí matky konejšící dítě, jemuž rostou první zoubky. Ty však jsou stejně vzácné jako sněžný muž či slušný šéf.



Není Vám zdraví lhostejné? Čtěte pravidelně časopis Rodina a zdraví, společenský měsíčník zaměřený na zdravý životní styl a problémy českého zdravotnictví. Přináší informace užitečné při péči o zdraví celé rodiny - od dětí až po seniory. Je určen především ženám - manželkám a matkám - které zde najdou praktické tipy pro své nejbližší.

Autor: MUDr. Radkin Honzák, Csc.
Zdroj: časopis Rodina a zdraví 9/2007