Přírodní rezervace Bílá Opava je součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Najdete ji přímo pod nejvyšší horou Hrubého Jeseníku.  Její nejnižší místo leží v nadmořské výšce 760 m. a nejvyšší ve výšce 1310 m. n. m. S manželem jsme se sem dostali čirou náhodou ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že na několikakilometrový výstup na Praděd je u ž docela pozdě (rozuměj horko). A tolik se nám tam líbilo, že jsme si o několik dnů později dali tuhle túru ještě jednou. Ale pěkně popořádku.

Naše putování za vodopády Bílé Opavy jsme začali poněkud netradičně sestupem z jejího nejvyššího místa. Byla to chůze tak nějak v protisměru, nebo alespoň takovým způsobem se na nás dívali všichni turisti, kteří si to šlapali pěkně odspodu. Už po několika metrech nás cesta zavedla do romantické olšiny. Křišťálově čistá voda se hnala se zurkotem a bubláním mezi velkými kameny jen proto, aby o kousek dál crčela z malých terásek a pokračoval dál. Tu a tam ležel přes ten divoký vodní tok kmen padlého lesního velikána, který nepřežil poslední vichřici a sloužil teď jako spolehlivý most všem lesním zvířátkům. Po lesní cestě běhaly sem a tam různé druhy střevlíků a ve vzduchu poletovaly křehké střechatky a sem tam i nějaký motýl.

Minuli jsme několik vodopádových miminek, ale hukot před námi dával tušit něco mnohem velkolepějšího. Ještě několik kroků a před námi se z lesního šera vynořil největší vodopád Bílé Opavy zvaný Velký. Tajil se dech nad pomyšlením, kolik staletí si musela tahle divoká voda prorážet cestu zdejší pradědskou rulou, aby pro obyvatele 21. století vytvořila ten nádherný osmimetrový vodní převis. Hluk vody tříštící se o kameny byl tak silný, že jsme se s manželem sotva slyšeli. Tedy, ne že bychom mohli mluvit. Několik minut jsme tam prostě jen stáli a užasle zírali. Ještě několik fotek (ale zkuste vyfotit proudící vodu tak, aby nebyla rozmazaná) a jdeme dál.

Na dřevěné lávky, které vedly přes mělké říční zátočiny, jsem si už zvykla. Ovšem vysoký dřevěný žebřík, pokrytý silnou krustou bláta, byl pro mě zkušeností zcela novou. Nemusím vám asi popisovat, jak jsem po jeho zdolání vypadala, ale stálo to za to. Před námi se totiž rozevřelo údolí, kterým jsme až dosud procházeli, a nám se naskytl výhled na terasovitě stupňovanou skalní stěnu, ze které stékal silný proud vody, který se ale o terásky rozstřikoval a dole crčely dolů už jen drobné pramínky, které takhle zdálky vypadaly jako lesknoucí se náhrdelníky perel. Opět jsme se chvíli kochali a pak vykročili dále.

Po několika desítkách kroků jsme došli k Malému vodopádu Bílé Opavy. Bylo vidět, že tady neměla voda s rozrušováním podloží takovou práci, protože se nemusela prokousávat pevnou rulou nýbrž křehkou zelenavou břidlicí. Vodopád se tak o značný kus zkrátil, ale i tak vypadal nádherně. Na kamenech pod ním a okolo něj rostla spousta mechů, játrovek a kapradin. Jestli jste někdy sledovali seriál BBC Putování s dinosaury, možná si pamatujete na údolí, kde se různými mechy a kapradinami živila mláďata Plateosaura. A přesně takhle to tam vypadalo. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby odněkud tenhle prehistorický ještěr vykoukl. Prostě by tam tak nějak patřil.

Ovšem nebyla bych to já, abych se nezačala rozhlížet po zdejší floře a fauně. O střevlících jsem už mluvila, tady se mi podařilo nalézt vzácný modře kvetoucí oměj šalamounek, na vlhkých kamenech rostla zase játrovka kýlnatka zvlněná a o kus dál, tam kde se hustý smrkový les změnil v polom po loňské vichřici, nás zase přivítaly fialkové hlavičky mléčivce alpského.

Když bylo příšeří lesa tak náhle přerušeno polomem, do kterého žhnulo slunce, museli jsme se na chvíli zastavit, aby si oči na ten nenadálý jas zvykly. A jak se ukázalo, dobře jsme udělali. Na hladině říčky jsme totiž uviděli malého šedého ptáčka s bílou náprsenkou a červeným bříškem. Byl to skorec vodní, o kterém vás možná ve škole učili, že umí chodit po vodě. Nezbývá, než dodat, že je to pravda.

U popisu polomu se příliš nezdržím. Je to smutná krajina. I když nás informační tabule ujišťovaly, že v mrtvých kmenech se usídlil hmyz a semenáčky stromů tu již brzy vytvoří mladý krásný les, stejně jsem se neubránila skličujícímu pocitu. Jediné, co tu bylo trochu veselé, byla voda, skotačící mezi kameny a trs borůvčí, modrající se u cesty.

Nakonec jsme vstoupili do úzkého údolíčka, které nás vyvedlo ven z rezervace. Chvíli jsme si popovídali se strážcem v budce a poprosili o barevnou brožurku a pohlednici. Byl to moc příjemný den, určitě si ho někdy zopakujeme. A pro ty z vás, kteří náhodou pojedou na dovolenou do Jeseníků, mám jeden vzkaz: „Byl by hřích, nechat si ujít tuhle neuvěřitelnou procházku.“

Notburga
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout