Pozemek včetne domu tvořil téměř čtverec. Od hlavní silnice směrem ke vstupní brance tedy na západ, vedla cestička, která oddělila obdélník půdy tvořící vlastní jádro zahrady. Tady se pěstovala většina zeleniny. Kolmo na ni vedla další dělící cestička směřující k jihu. Toto geometrické členění bylo přirozeným důsledkem polohy domu a pozemku.

Jako dítě jsem na jaře musela podle otcových telefonických pokynů denně otevírat a zavírat pařník. Nakonec do něho nainstaloval termostat a to se moc líbilo mé sestře, proto neustále chodila pařník zalévat, aby se zavíral a otevíral sám.
U vstupních vrátek stála nádherně rostlá třešeň – chrupka. Naše kočka měla hodně práce uhlídat třešně i později zrající víno. Brala to jako zábavu. Bleskově vyběhla po kmeni co nejvýš a s potěšením sledovala ptačí úprk. S vínem to bylo jednoduší, ale pro ptáky nebezpečnější, protože se mohla dobře skrýt a někdy i nějakého ulovit. Přesto se ptačí nálety na víno navzdory nebezpečí stále opakovaly. Celou zimu jsme ptáčky krmili, i ty zlodějské kosy, sýkory a další rozmanité druhy podle toho, jak silná a studená zima byla. Otec vyrobil prosklené krmítko otevřené jen z jedné strany a čekal napjatě, jak se s tím ptáci vypořádají. Zvykli si a brzy létali do krmítka beze strachu celou zimu. My jsme je mohli pohodlně pozorovat z okna a určovat, kteří ptáci k nám letos zavítali.

Míša byl vůbec zvláštní tvor ve vztahu k mláďatům. Miloval totiž děti a to tak, že riskoval pravidelně život, jen aby se mohl účastnit jejich her. Za silnicí byla velká stráň, která sloužila hlavně ke hrám a v zimě se tady dobře sáňkovalo. Náš pes musel u toho být za každou cenu a tak pádil na stráň přes silnici za dětmi bez ohledu na auta a nebezpečí, hluchý a slepý, hlavně co nejrychleji. Naštestí se nikdy nic nestalo ani jemu, ani nikomu jinému. Vydržel celý den lítat za saněmi, nebo se kutálet ve sněhu až do tmy. Celé odpoledne se ze stráně ozýval dětský smích a nadšený štěkot našeho Míši. Večer se pak svalil za kamna, spal a asi se těšil na druhý den.

Z medu dělal otec výbornou medovinu a z ovoce ze zahrady zase pilně vyráběl domácí vína všech chutí, druhu a barev. Ne každé se dobře povedlo, proto se musel tento proces každoročně opakovat, vylepšovat receptury, ochutnávat víno a to nejlepší nabízet sousedům a návštevám. Totéž dělal i jeho bratr, a tak spolu soutěžili v nevyhlášené souteži o nejlepší víno. Podobali se sobě i v lásce k přírode a zahradničení, jen se zaměřili každý jinak. Strejda si pěstoval svou květinovou zahrádku pod lesem, ostatní plodiny a ovocné stromy byla ekonomická nutnost. Otec si zase pěstil a ošetřoval stromy, což byla jeho chlouba a to ostatní bral jako povinnost… Však také na jaře byla naše zahrada plná rozkvetlých stromů, a to, že to byla vřetena, jedno vedle druhého ve stejné výšce, zvyšovalo estetický zážitek na maximum. Na podzim, když jablka zrála se to opakovalo a všichni sousedi i kolemjdoucí nás ujišťovali, jaká je to nádhera, a tak jsme si to užívali všichni.
Zvláštní kulisu naší zahrady vytvářel hrad, tmavý, vysoký, impozantní a ve večerních hodinách osvětlený, blízký i když vzdálený. Byl součástí našeho bydlení a našeho života.
Zdena Němcová
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz