Zahrada u lesa

Je překvapující, působivá a vlídná. Její součástí je prostředí v němž vznikla a bez něhož by nebyla tak zvláštní a neočekávaná. Dům, ke kterému patří, stojí na samém kraji lesa, na konci dlouhého kopce pod horami a na okraji malé kolonie domů.

Je jich jen sedm a stojí ve dvou řadách pěkně vedle sebe, mezi sebou zahrádky a za sebou na kopečku mají hájovnu. Jen v první řadě jsou domky tři a pod nimi sráz a na rovině hřiště. To je lemováno kaštany ze tří stran a lípami na straně čtvrté. Pak už směrem z kopce dolů stojí malé nádraží a před ním vede železniční trať. Těch pár vlaků, které za den projedou určuje  malé kolonii domků denní rytmus. Vedle domu  od trati nahoru vpravo  je volný pás louky a na opačné straně domu teče z hor potok. Malá studená bystřina, zdroj vody pro místní vodovod.

Dům postavila rodina mého otce, bratr s manželkou a babička ve třicátých letech minulého století. Je postaven v kopci a proto je poměrně  velký výškový rozdíl mezi dolní zahradou a horním dvorem pro drůbež a domácí zvířata. Moje teta zde dříve chovala králíky, kachny, slepice a v chlívku vždy nějakou kozu. Na kozy mám  pěkné vzpomínky  i když  kozí mléko v kafi jsem neměla ráda. Koziček se vystřídalo několik, každá byla jiná, ale většinou vždy svéhlavá a někdy těžko ovladatelná. Chov koz požadovala matka mé tety, která zde žila u dcery. Právě babička měla vždy starost o kozu a její blaho.

Častá otázka byla pastva a pití pro kozu. Dokud dokázala kozu na pastvu odvést, chodila s ní sama. Mezi potokem a hřištěm vede cesta a podél ní se táhne malá loučka s kaštany a tady babička sedávala, v ruce  háčkování a tak měla celá rodina časem filetové záclony. Později bylo potřeba kozu odvést a přivázat ji ke stromu a babička jen hlídala. Jak babička stárla, stále více členů domácnosti se muselo zapojit do akce a tak jsem někdy i já pomáhala.

Nesla jsem deky a polštáře na sezení, teta vedla babičku a bratranec táhnul kozu, která nejraději lezla na cizí pozemky a okusovala nezralá jablka či stromy. O pití pro kozu se starala teta a o mnoho let později  jsem se  shodla s jednou přítelkyní, že pití pro kozu je nezaměnitelná věc, zvláště když se ho omylem napijete...

Základem receptu je voda z nádobí (dříve samozřejmě bez chemických přípravků). Do ní moje teta přidávala se značnou dávkou fantazie prakticky cokoliv co v kuchyni našla – slupky z brambor, zbytek polévky, kousky chleba, ohryzky jablek, zbytek kafe melty, okrojky zeleniny, slupky z hrášku, nezralá padančata atd. Fascinovaně jsem přihlížela nejen výrobě, ale také konzumaci. Koza si opravdu pochutnávala, vousatou bradu mokrou, pysky vybírala lahůdky, mlaskala, hlasitě  chroupala a oči jí svítily. Musela to být pro ni opravdová pochoutka, protože alespoň hodinu potom nemečela.

Dolní zahradu tvoří dvě části - u domu vepředu okrasná zahrádka a vzadu pode dvorem, kde je až třímetrový výškový rozdíl, užitná zahrada. Z dolní zahrady vede do domu řada schodů až na krytou verandu, která spojuje dům s hospodářským dvorkem. Tam chovala teta drůbež, králíky a oblíbené kozy.  Z kuchyně na dvorek se projde touto verandou, která v létě výborně  slouží i  k posezení. I odtud je vidět část okrasné zahrady. Za sousedním domem pak původně ležela zmíněná louka, kterou si naši pronajali a obdělávali jako malé políčko. Dnes tam stojí nový dům osmý a poslední. Na jejím horním okraji pod strání stál strýčkuv včelín. Překvapující na okrasné zahradě je její uspořádání. V podstatě vypadá jako malá  zahrada francouzského typu, tvořená obdélníkem asi 7 x 5 metru  a na něm centrálně uspořádaný záhon ve tvaru oválu.

Uprostřed oválu jabloň a kolem ní hebký, čistý, pěstovaný trávník zcela bez plevelu, přímo ukázka dobré zahradnické práce. Obvod oválu zhruba jeden metr široký, je zrytý a osázený růžemi a lemovaný nízkým rozchodníkem. V každém pomyslném rohu oválu jsou krásné vysoké floxy dvou barev - střídavě bílé a růžové,  pastva pro včeličky, motýly, pro oči i čich. Celé léto nádherně kvetou a voní  a spolu s růžemi  zahradu krášlí až do podzimu. Pozoruhodné jsou široké cestičky, vysypané jemnou růžovo-šedou drtí kamene z místního zdroje s velkým obsahem blýskavé slídy. I to dotváří vlídnost a úpravnost této zahrady. Branku po obou stranách zdobí keře šeříku a dále po obvodu zahrady u plotu jsou keře rybízu tvořící živý plot se sousedy.

Podobně v zeleninové zahradě keře angreštu tvoří další živý plot. U domu je užší, přilehlý záhon, který lemuje celý dům v této části zahrady. Přímo na zdi se pne vinná réva a před ní kvetou na jaře cibuloviny, hlavně narcisy. I tento záhon olemovaný nízkým rozchodníkem, osázený maceškami poskytuje na jaře i během léta příjemný pohled. Macešky totiž kvetou neustále, na jaře i na podzim ve všech barvách a velikostech květů a konkurují všem ostatním květinám. Taková živá je tato zahrada v mých vzpomínkách.

Působila na mne silně a zcela jistě ovlivnila můj budoucí vztah ke květinám a zahradničení vůbec. Samozřejmě zde stála lavička a tak při posezení byl každý obklopen jak vůní květin tak také bzučením včel a pestrým rejem motýlů. Včelín byl nedaleko a všichni jsme měli včeličky rádi a nebáli jsme se jich, bohužel naši sousedé se asi báli hodně. Jeden rok se včelstva často rojila a protože u sousedů měli příhodnou jabloň přímo před domem,  usedal roj právě zde. Teta se strýcem si pro roj k sousedům chodili, a věřte, že se to sousedům nelíbilo a tak vznikaly často velké nepříjemnosti. Včelí roj je třeba sklepnout do pytle a umístit zpět do včelína. Pokud se včely rojí příliš často včelstvo se oslabuje. Teta se strýcem měli pro tyto případy připravenou nůši přivázanou na tyči a snažili se u sousedů pobývat co nejméně. Vypravili se již po několikáté toto léto pro roj. Strýček plně vybaven ochrannými pomůckami vylezl na strom a teta s připravenou nůší čekala dole na roj. Bohužel, nebyla podobně jako strýček vybavena kuklou a tak se stalo, že sklepnutý roj nejen že nespadl do nůše, ale spadl  tetě přímo na hlavu. Moje klidná a rozvážná teta přežila tuto událost zcela bez jediného štípnutí. Co si v té chvíli myslela o svém manželovi nevím, nikdy to nahlas neřekla. Na sousedy to mělo hodně negativní dopad, protože příští roj postříkali vodou a ten odletěl do blízkého lesa, kde se usadil a zdivočel. Mého strýčka mohla ranit mrtvice, jak se zlobil. Naštěstí zasáhl můj otec, vychoval nové matky - královny a ve všech včelstvech je se strýčkem do zimy stihli vyměnit. Od té doby byl klid a narušené vztahy se sousedy se časem vrátily do normálu.

Jezdila jsem na prázdniny každý rok a nejen na letní, ale kdykoliv jsem mohla i na zimní a také o Vánocích. Zpočátku s otcem na motorce a později sama autobusem. Vystoupila jsem dole u silnice a šla dlouhou cestu do kopce až k lesu. Celou cestu jsem se těšila až otevřu vrátka, přejdu celou zahrádkou, zatočím doleva,  vyběhnu schody, projdu verandou a vstoupím dovnitř. Cítila jsem se  tu jako doma a byla jsem šťastná. Těšila jsem se úplně na všechno, na koláče, cukroví, chléb s máslem a medem, televizi, sníh o Vánocích, houby a kamarády v létě, potok, lezení na stromy i na to, až mi teta pět minut před obědem řekne, abych skočila do lesa pro houby do polévky. To se mi líbilo, čekala jsem to a  vždycky jsem měla někde nějaké houby připravené ke sběru.

Chodívala jsem do lesa často se všemi muži z rodiny i s kamarády z hájovny  a les jsem důvěrně znala.