Zahrada u řeky

Dva roky jsme bydleli u rodičů a hledali vlastní byt. Podařilo se nám to za cenu stěhování do jiného města a bydlení v paneláku. Moc jiných možností tehdy nebylo, stavěla se jen nová sídliště a to naše nakonec nepatřilo mezi nejhorší, bylo jen nedodělané. Všude hromady hlíny, občas přivezli novou a jinak se nic nedělo. Stromy žádné, trávníky ješte také ne a jedno nedodělané pískoviště nebylo příliš vhodné pro děti.

Když přišla nabídka  na koupi pozemku pro zahradu, dlouho jsme neváhali. Nepřistoupili jsme  k tomu bohužel  racionálně ale přímo naopak,  neprakticky a důvěřivě. Pozemek byl v kopci pod lesem, málo přístupný autem a protékala tudy voda z lesa. Nám se to líbilo a věřili jsme, že se nám podaří udělat si zde zahradu s dostatkem soukromí. Rozhodně jsme nechtěli pozemek v zahradní kolonii, protože bydlení v paneláku na sídlišti nám úplně stačilo. Nápad to byl hezký, ale realizace těžká a bohužel se později ukázalo, že naše důvěra při koupi pozemku také nebyla úplně oprávněná. Majitelka jen máchla rukou a ukázala co asi nám patří a nám to stačilo. Byli to přece dobří známí, a tak jsme o jejích slovech nepochybovali. Ke vší smůle nám zeť paní majitelky pomáhal stavět plot a moc se snažil oplotit toho co nejvíc, ačkoliv jsme o to nestáli. Trochu jsme se dohadovali, jak, co a kde, ale bohužel nakonec prosadil svou. Dlužno dodat, že po restitucích dostala paní majitelka zpět řadu okolních pozemků, a tak jim to asi stále připadalo jako jejich i v dobách socialismu.

Potíže ovšem nastaly později, když po letech začali pozemky vyměřovat a ukázalo se, že doopravdy nám patří jen střed zahrady, ale velké části námi obdělávané a udržované, nám nepatří. Dokonce i zahradní chatka stála částečně mimo naše vlastnictví. Bylo nám z toho nanic a nějakou dobu jsem na zahradu ani nejela. Pak jsme se vzchopili, poradili a začali vyjednávat výměny pozemku a asi po roce jsme dosáhli přijatelného stavu. Nakonec jsme po několika letech ještě odkoupili horní část pozemku, kde stála chata ale už jsme si to moc neužili a celou zahradu nakonec prodali. Důvodem byl nákup rodinného domu s pozemkem v blízké vesnici. Zkušenosti, získané s minulou zahradou a výměnami pozemku jsme dobře zúročili, pozemek si nechali přesně vyměřit a vykolíkovat tak, jak to má být.

Obdělávání louky pod lesem v kopci a s protékající vodou ze dvou stran není nic lehkého. Svoji zahradu jsme vytvářeli pomalu a těžce, ale rádi jsme na ní pobývali a zažili i řadu kuriózních příhod. Dcery jsme sem lákali, občas nám vyhověly a na chvíli jely s námi, ale jak dorůstaly, různě se vymlouvaly na všechno možné. Nezapomenutelný pohled byl na naši starší dceru, jak ležíc na boku, jednou rukou si podepírá hlavu a druhou rukou ležérně okopává jahody. S tou mladší to nebylo o moc lepší, občas jela, ale ne pracovat. I když musím přiznat, že natírat plot mi pomáhaly obě a to nebyla lehká práce.
Pěstovali jsme trochu zeleniny a hlavně jahody, maliny, rybíz a angrešt. Byla zde zasazena řada stromů asi čtyřletých, už když jsme pozemek koupili. Mimo to zde byly i starší stromy jabloní a švestek. Byly mezi nimi naše oblíbené odrůdy, např. Coxova reneta nebo Matcino.

Jabloně přinášely dost velkou úrodu, více než jsme mohli spotřebovat.
Já jsem také pěstovala květiny většinou letničky. Založila jsem si pěkný záhon růží, bohužel mi je za několik roků zlikvidoval hryzec. Vyndávala jsem lítostivě ze země okousané klacíky a zařekla se, že tady růže už ne. Zasadila jsem na jejich místo pivoňky, ty vydržely všechno, i poměrně silné mrazy, které se v této kotlině často opakovaly.

Celých patnáct let jsem tuto zahradu nejméně dvakrát za léto sekala sama kosou. Trávu jsem sušila  a pak odvážela autem do Ústí mojí matce, chovatelce králíků. Asi proto ji jednou napadlo, že mi králíky na tři neděle přenechá a odjede do lázní. Tak dlouho naříkala na své zdraví, až jsem podlehla a králíky si autem odvezla 25 km na naši zahradu. Kam je dám, už byl můj problém. Králíkárnu jsme samozřejme neměli a ke všemu je manžel silný alergik právě na králíky a nemůže se k nim vůbec přiblížit. Podával mi alespoň prkna a já stloukala pod chatou provizorní příbytek pro devět králíků.

Zatím byli mladí, ale rostli rychle. Zpočátku mi utekli všichni každý den, ale zlepšovala jsem se, dokončila podlahu, zvýšila stěny a také odchyt se mi dařil lépe a rychleji. Rovněž králíci se zlepšovali v utíkání ze svého provizorního příbytku, i když se zmenšoval počet utíkajících. Nakonec pravidelně utíkali jen dva. Tak se stalo, že po dvou týdnech jsem seděla poražena na kopci u chaty a uvažovala o sousedovi myslivci, že by mohl ty dva ulovit, nejlépe přímo zastřelit. Konec konců, stejně skončí na pekáči.

Znechucena jsem odjela domů - doprava se konala na kole - a tady jsem kupodivu našla pomocnou ruku. Starší dcera pravila: „Neplač maminko, pomůžu ti ty dva králíky chytit.“ Nasedly jsme tedy obě znovu na kola a odjely spolu ty 3 km zpátky na zahradu. Po těch dvou nebylo ani vidu ani slechu. Naštvaná jsem vzala kosu a zuřivě posekala zbytek trávy až k potoku a vida, tady, v tekoucí vodě seděli skrčení ti dva zločinci. Ulovila jsem je, hodila do příbytku a zatloukla vchod až ke stropu. V dalších dnech již končil pobyt matky v lázních, a tak jsem neprodleně odvezla všech 9 králíků  zpět do rodné králíkárny. Příští rok mne matka opět požádala o stejnou službu s důvěrou, že si tuto akci ráda zopakuji. Omyl. Zcela razantně jsem to odmítla a tak to padlo na sestru. Ta alespoň nemusela vyrábět králíkárnu a denně je chytat.  Následující rok konečně matka od chovu králíků upustila.

Dnes vypadá naše bývalá zahrada pěkně. Jsou na ní krásné stromy jehličnaté i ovocné, potok je částečně regulován a jsem přesvědčena, že slouží svému novému majiteli dobře.