Zamotaný flek

Rodiče jsou většinou rádi, když se jejich děti povedou po nich. Já jsem naopak vděčná, že se ty moje po mně nepovedly. Jsem totiž strašné nemehlo. Když vařím, vypadá to v kuchyni jako po výbuchu. Alespoň jednou týdně vyliju kafe při jeho přenášení z kuchyně do obýváku a o dalších karambolech ani nemluvím...

Když jdu do restaurace nebo kamkoli jinam, kde se podává jídlo či pití, už předem trnu, jestli zase nepůjdu domů s flekem na halence nebo na sukni. Proto si zásadně nedávám jídla, která příliš barví, třeba rajskou omáčku, nebo čokoládovou zmrzlinu. Ale jak se říká, výjimky potvrzují pravidlo. A já ve své oblíbené cukrárně narazila a extra hořkou a samozřejmě extra tmavou čokoládovou zmrzlinu. Jeden kopeček stál sice nekřesťanských 45 Kč, ale už od pohledu to stálo za to. Objednala jsem si hned dva a nechala si je naservírovat do skleněného poháru.

Pěkně pomaloučku jsem lžičkou ukrajovala malé kousky a dávala pozor, aby mi nic neukáplo. Sluníčko příjemně hřálo, ba skoro pražilo přes nezastíněné okenní tabulky a zmrzlina v mé misce poklidně tála. A stalo se, co se stát muselo. Zpětně si říkám, že mě měla varovat ta maxi kapka, která mi ukápla na stůl. Ale nevarovala a já skončila s pěkně velkým flekem na sukni.

Naštěstí v té době jsem zrovna začínala nosit sárí, dnes můj nejoblíbenější oděv. Sárí bylo světle růžové, takže velký tmavohnědý flek se opravdu nedal přehlédnout. Byla jsem z toho nešťastná a představovala si tu půlhodinu, kterou mi bude trvat cesta domů. Pak mě ale něco napadlo. Odplížila jsem se na toaletu, zakrývajíce postižené místo kabelkou.

V mrňavé záchodové kabince jsem pak ze sebe smotala těch sedm metrů látky a namotala je znovu... ale tentokrát obráceně. Teď sice nebyla vidět jemná výšivka vlečky, ale co na tom. Hlavně že jsem nešla domů jako to boží prasátko!