Zápal plic mi přinesl kamarádku

Byl červenec, pro někoho synonymum léta, sluníčka, zábavy, ale pro někoho - pro mě, ležení v posteli se zápalem plic. Neustále jsem musela ležet, brát léky a nic víc pro mě v tu chvíli neexistovalo. Vzhledem k tomu, že jsem měla dávivý kašel, vzala si mě maminka k sobě do ložnice, aby mě mohla hlídat a měla mě neustále na očích.

Už si ani nepamatuji, jak dlouho jsem tahle polehávala a kašlala, ale zanechalo to ve mně strašné vzpomínky. Po nocích jsem se neustále dávila a nic mi nepomáhalo. Maminka i kolikrát plakala strachy, že se jí zadávím. Když se mi to neustále zhoršovalo, vzali mě do nemocnice.

Hned, jak jsme přijeli do nemocnice, šla jsem na vyšetření. Lékaři se nade mnou jenom zděsili. Řekli mamince a sourozencům, že si mě zde nějaký čas ponechají. Bylo mi necelých 10 let, dovedete si představit být tak dlouho od maminky? Pro mě to v tu dobu bylo nepochopitelné. Přišli jsme na pokoj, sestřička mě vzala, abych se šla převléknout do pyžama a maminka mi mezitím začala vybalovat věci. Převlečená jsem přišla na pokoj, maminka mi poukazovala, co mi kde uložila. Zeptala se mě, jestli chci něco koupit, na zkrácení času.

Řekla jsem, že nějaké osmisměrky a dívčí časopis. Na chvilku odběhla a přiběhla s velkým sešitem osmisměrek a s časopisem, ve kterém byl zrovna jako dárek fialový šátek. Pak mi řekla, že už musejí odjet, že mě mají rádi a ať moc nesmutním. Ještě ten večer jsem celou noc probrečela.

Příští ráno pro mě bylo kouzelné. Ačkoliv mi chyběli naši a sourozenci, venku nádherně svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a všude to vonělo. Došla ke mně vizita, prohlédla mě a pak byla konečně snídaně. Zrovna jsem se dívala na pohádku, když přišla do pokoje sestřička s nějakou dívkou, zhruba mého věku. Začala se zabydlovat a na mě ani nepromluvila. Já jsem si v duchu říkala, co to může být za holku. Ale jakmile si vybalila všechny věci, přišla ke mně a představila se mi. Jmenovala se Lenka a bylo jí 12 let. Už jen tím způsobem představení mě nějak zaujala.

Vůbec nebyla tou holkou, jakou jsem si ji představovala, byla super holkou a dobrou kamarádkou. Zjistila jsem, že je v nemocnici stejně jako já se zápalem plic. Vykládaly jsme si celé dny a i v noci, když se mělo spát, tak jsme si potají povídaly. Ve dne jsme si pouštěly filmy a kreslily si. Dny nám ubíhaly, a my jsme byly rády, že jsme se potkaly. Já jsem jí povídala o mé nejlepší kamarádce, o rodině a ona mi vyprávěla o svých zvířatech, co má doma. A když mě navštěvovali každý den maminka a tatínek se sourozenci, dny mi krásně ubíhaly. Dokonce jsem v nemocnici oslavila i mé 10. narozeniny.

Pak nastal den loučení. I když jsem to věděla pár dní předem, že Lenku propustí už domů, byla jsem smutná. Vždyť s ní mi bylo tak krásně! To ona mě bavila svými pubertálními kousky, kdy hlavou třískala o zeď a vykřikovala, že s ní mlátí puberta. Vyměnily jsme si telefonní čísla, adresu a dokonce i obrázky, které jsme pro tu druhou nakreslily i s věnováním.

I přestože na zápal plic nevzpomínám ráda, na nemocnici a na Lenku ano. Když jsem se ji po letech pokoušela kontaktovat, tak se mi to bohužel nepodařilo. Tak jí tímto způsobem chci i poděkovat. Vždyť právě kvůli ní, jsem tu nemoc snášela líp. Ona mi byla oporou a pomáhala mi.