Jsem slušně vychovaná holka. V jedenácti letech jsem si po vzoru Mirka Dušína namalovala tabulku tzv. Modrého života a žila jsem podle nejvyšších mravních zásad společně s kamarádkou Hankou. Skoro dva týdny! Fakt! 

Fungovalo to tak, že si člověk dal ráno ledovou sprchu a mohl si za odměnu omrzlými prstíky vybarvit modré okénko. Za celý den bez sprostého slova bylo další okénko (povolené bylo jen slovo "plantážník", které jako nadávka v polovině devadesátých let naprosto nemělo šanci obstát). Ovšem největší problém byl s okénkem pojmenovaným "dobrý skutek = pomoc bližnímu svému."

Když nastalo nespočet situací, nad kterými by se i "plantážník" rděl studem, doháněla jsem večer dvojitou ledovou sprchou a začala se řídit heslem Johna Lennona: "Nevěř nikomu nad třicet." Třicet mi bude za 12 měsíců, takže je čas tohle krédo v zájmu "sebedůvěry" přehodnotit. V poslední době si všímám zvětšující se propasti mezi světem mladých a světem důchodců. Staří lidé mi připadají čím dál víc ztracení, zmatení a někdy i nenávidění. Vadí mi to.

Nutno přiznat, že já jsem ta poslední, kdo by měl moralizovat. Nic nenaštve člověka víc, než ranní tramvaj plná staříků, kteří si v dopravní špičce jedou pro levnější mlíko.

Já mám úžasnou babičku. Babička mi k svátku poslala sms: "Hodně štěstí, blbe!" stručné, jasné. Dumala jsem hodiny, co jsem babičce udělala tak strašného. Až dlouho potom mi došlo, že poslední slovo měl být pokus vyťukat na malé klávesnici podpis "bábi" :-). Odnaučila jsem babičku křičet do mobilního telefonu před obličejem. Vzala jsem ji do italské cukrárny na dortík a kávičku a kochala se pohledem, jak je šťastná. To je prostě hrozně dojemný!

A ještě dojemnější vzpomínky mám na dětství! Babička mě šimrávala na zádech, mazala mi tváře Niveou z modrého placatého kelímku .

Když jdu s  babičkou na procházku, nebo dát kytičku dědovi na hřbitov, mívám pocit, že by si ti naši důchodci zasloužili víc úcty a trpělivosti. Zestárli s námi, kupovali nám lízátka a foukali na bebí, když jsme spadli z kola. Teď nám šetří z důchodu "na nějakou tu parádu" a čekají, že jim zavoláme, že přijedeme na buchty.

Ono nám doprčic nic neuteče, když někdy zpomalíme a věnujeme čas lidem, kteří jsou sice trochu mimo, hovory přijímají červeným sluchátkem a slovo gangster (pokud hoznají) vyslovují tak, jak se píše. Ale mají nás rádi jako málokdo. A tak zahajuji akci "Zavolej svým prarodičům!" Na to člověk nemusí být Mirek Dušín. To zvládne každý, i obyčejný "plantážník" ...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10