Biologie byla mým koníčkem už od školky. Kytičky, zvířátka, kameny… však to znáte. Začalo to zcela nevinnou vášní pro kaktusy. Už ve třetí třídě jsem se zúčastnila své první přírodovědecké olympiády a přestup na gymnázium mi umožnil zúčastnit se i dalších olympiád. Třeba té ekologické.

Spolu s dalšími přírodovědeckými nadšenci, říkejme jim třeba Patrik a Eva, jsem patřila do druhého týmu školy. Byli jsme tak trochu navíc, protože druhý tým tvořili starší spolužáci a byli tedy jasným železem v ohni. Nás ale lákalo kromě nové zkušenosti také třídenní ubytování na horské chatě uprostřed lesů. A kromě toho není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Večer po příjezdu jsme věnovali hraním nejrůznějších her a zkoušením postelí. Byly tu totiž třípatrové palandy. Novinka! Spolužákům chodícím po chodbách a studujícím nástěnky jsme se potichu smáli. Že se jim chce pořád šprtat, že jo.

Smích nás přešel následující den. V testu bylo totiž hned pět otázek týkajících se naší chaty a přírody okolo ní. A všechny odpovědi byly, jak správně tušíte, k nalezení na oněch nástěnkách. My o ně ani nezavadili, a protože jsme příliš neexcelovali ani v ostatních otázkách, skončili jsme bezkonkurenčně poslední.

Vzali jsme to sportovně. Však příští rok bude líp. A navíc nás ještě čekal praktický úkol. Třeba se na to předposlední místo ještě dohrabem. Naším úkolem bylo obhlédnout lesní rozhlednu a rozhodnout o vhodném novém nátěru a výhledu. Trochu jsme se zdrželi a do prezentace zbývala necelá hodina. No proč ne. Byli jsme z běhání po lese trochu rozdovádění, tak jsme jen napsali pár poznámek a šlo se.

„Tak jsme byli na rozhledně,“ pojal to Patrik trochu teatrálně. „A řeknu vám, že ten výhled nestojí za nic. Teda teď ještě jo, ale umíte si představit za pár let? Až ty zelenáči vyrostou?“ Vyjevené publikum se chvíli nevěřícně koukalo. Tohle že má být vědecká práce? Ale Patrik se nenechal rozhodit. „No, ale já už  jsem řekl dost. Teď dávám slovo tady Janě, která úplně hoří, aby vám všechno vysvětlila.“

Mrkl na mě. No bezva, ale když divadlo, tak divadlo.
„Máte pravdu, úplně plápolám, takže nesmím do lesa, že?“ Řehot v sále. „Ale abych to zkrátila. Rozhlednu bychom natřeli na červeno-bílo, aby byla vidět a nahoru bychom dali světýlko. Kvůli letadlům, víte? Ale výhled, to je jiná. Ale máme geniální řešení.“ Tady jsem udělala efektní pauzu.
„Potřebujeme k tomu jen motorovou pilu a vrtulník. Dobrovolník se pověsí z vrtulníku a bude ořezávat špičky stromů. Jen doporučujeme, aby nebylo větrno.“ Všichni v sále se upřímně rozchechtali. Skončili jsme se sice poslední, ale stálo to zato. O našich pilách a vrtulníku si ještě dlouho vyprávěla celá škola. A dokonce ani náš učitel se na nás nezlobil. Vzal to, no ano, sportovně!