Duben 2003
„Víš, že nikdy nevím, co ti mám koupit. Pojď, vybereš si sama,“ táhne mě manžel od pokladny v Tescu do obchůdku se šperky. Pravda, za týden mám narozeniny, proletělo mi hlavou. Ach jo, už pětatřicet, skoro jsem na to chtěla zapomenout. Vždycky jsem milovala duben. Všechno kvete, voní, venku už je krásně teplo až do večera, na zahrádce se grilují dobrůtky, i ty moje narozeniny se tak nějak dobře slavily….dřív. Teď už je to ale rok od roku horší, po třicítce na mě vždycky o narozeninách padne jakási mírná deprese, že jsem zas o rok starší. Ale co nadělám, že.
Do nosa mi zasvítilo sluníčko, zašimralo mě a probudilo. Dnes mám narozeniny! Musím vstávat brzy, honem běžet nakoupit a potom nachystat všechno potřebné na oslavu. Přijdou naši, babička i pár kamarádů, docela už se těším, věk nevěk.
Nad ránem uléhám do postele a před usnutím ještě rekapituluju dnešní den. Oslava byla super, docela jsme si zařádili, tancovali jsme po celé zahradě, zazpívali si u kytary, ani žádná deprese z blížícího se „stáří“ se nedostavila. Na ruce se mi krásně lesknul nový prstýnek…..usmívám se, oči se mi zavírají a hlavou mi proběhne úplně poslední myšlenka: „Zítra je Marka, musím zasadit okurky“.
Duben 2004
Z kuchyně se line vůně ranní kávy. Dorazila až ke mně nahoru do ložnice a probudila mě. Dnes mám narozeniny. Slastně se protahuju a myslím na to, jaký asi dnešní den bude. Vloni se oslava pěkně protáhla, řádili jsme jak malé děti. Přijela i kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla, tak jsem měla obrovskou radost. Taky jsem dostala ten zlatý prstýnek od miláčka, který jsem hned na druhý den někde ztratila. Jéžiš, jak já jsem ho obrečela! Jak dlouho jsem ho ještě potom všude hledala!! Ale marně – co je pryč, je pryč. Nakonec jsem se s tím musela smířit. Letos mě už snad nic podobného nepotká, říkám si.
Odešli poslední hosté, uklízím zbytky nádobí a pak unavená uléhám do postele. Téměř okamžitě usínám, s poslední myšlenkou: "Zítra musím zasadit okurky, je Marka!“
Probouzí mě zpívající ptáčci, takže z postele vyskakuju se skvělou náladou a už se těším na zahrádku. Je krásně, letos už jsou skoro měsíc pěkná vedra, takže mám už venku nějaké přísady a dnes se kromě okurků chystám zasadit i přísady gigantů, které mám nachystané v zahradní chaloupce. A už běhám vesele po zahrádce, okurky jsou v zemi, rádio hraje na plné pecky. Zpívám si s Vaškem Neckářem „chci tě líbat, přijď lásko má, nač se skrývat,….“ a do posledního volného záhonku zastrkávám přísadu.
Někdo zvoní, takže musím přerušit práci a i se sázecím kolíkem v ruce běžím otevřít. Byla to jen pošťačka, takže už se vracím zpátky k rozdělané práci. V tom si všimnu „čehosi“ na kolíku. „Co to je, nějaký kroužek na klíče, nebo co….?“ Sundávám to zablácené „cosi“ a chystám se to zahodit, když mě najednou napadne….“ale ne, to není možné“ říkám si, přesto běžím do koupelny a zběsile drhnu kroužek pod tekoucí vodou. Za chviličku už tancuju po celém domě, brečím radostí a v ruce svírám svůj oplakaný prstýnek od miláčka! A pak že zázraky se nedějí!
No řekněte sami, není to snad zázrak? 25. 4. 2003 jsem s okurky omylem zasadila do země i prstýnek a 25. 4. 2004 jsem si ho zase vyryla.
Já tedy od té doby na zázraky věřím!
Roryska – čtenářka
ChytráŽena.cz